Realita nízkých cen potravin: Zemědělci ztrácejí, produkce klesá. Za pár let budeme dovážet víc a platit dráž — o tom ale politici nemluví
Česká politika levného nákupního košíku je nejdražší iluze, jakou si tato země může dovolit.
Obsah článku
Každý premiér i ministr zemědělství posledních let se rád pochlubí, že potraviny zlevnily. A mají pravdu, aspoň statisticky a aspoň na chvíli. V roce 2024 spotřebitelské ceny potravin skutečně klesly. Jenže ceny, které dostávali čeští zemědělci, padaly ještě rychleji. To není úspěch. To je časovaná bomba ukrytá pod příjemným účtem z pokladny.
Laciný trik s cenou na regálu
Představa, že levnější jogurt v akci znamená zdravé zemědělství, je politická fikce prvního řádu. V roce 2024 klesly spotřebitelské ceny potravin na zhruba 97,7 % úrovně předchozího roku, ale ceny zemědělských výrobců se propadly na 94,1 %. Kdo si tedy ten „levný nákup“ skutečně zaplatil? Ne řetězec, ne zpracovatel. Prvovýrobce. A v roce 2025 se zemědělské ceny v Česku zvedly o 7,9 %, tedy víc než dvojnásobek evropského průměru. Éra plošného zlevňování skončila dřív, než ji stačili politici prodat jako svůj úspěch.
Celý systém stojí na asymetrii vyjednávací síly, kterou otevřeně popisuje jak ÚOHS, tak Evropská komise. Existuje zákon o významné tržní síle, existuje unijní směrnice zakazující šestnáct nekalých praktik. Ale žádná z těchto norem nestanovuje minimální výkupní cenu ani nepřikazuje řetězcům otevřít marže veřejnosti. Regulace pojmenovává nemoc, ale nepředepisuje lék.
Komoditní rozpad, o kterém se nemluví
Nejnebezpečnější na celé situaci není to, že české zemědělství „padá“. Obiloviny, mléko, hovězí, tam je Česko nad sto procenty soběstačnosti a žádná katastrofa se nekoná. Skutečný problém je chirurgicky přesný rozpad u komodit, které se obnovují nejtěžší a nejpomaleji.
- Vepřové maso: soběstačnost 46,1 % v roce 2024, pokles z 57,2 % před deseti lety. Dovoz 379 tisíc tun ročně.
- Drůbež: soběstačnost 61,2 %, dovoz přes 202 tisíc tun.
- Zelenina: soběstačnost pouhých 43,9 %, záporné obchodní saldo 12,5 miliardy korun.
- Ovoce: výměra produkčních sadů spadla z 13 344 hektarů v roce 2020 na 10 522 hektarů v roce 2024. U jabloní zmizela třetina ploch.
Kdo zavře prasečák, ten ho neotevře za měsíc. Kdo vyklučí sad, čeká pět až osm let, než nové stromy ponesou. To nejsou sezónní výkyvy, to je ztráta kapacity s cenou obnovy, kterou dnes nikdo nepočítá. A pasivní saldo českého agrárního obchodu se v roce 2024 prohloubilo na 46,1 miliardy korun. Dovozní závislost není hrozba na obzoru. Už je tady.
Sousedé jako zrcadlo
Řekne se: jsme malá otevřená ekonomika, dovoz je normální. Jenže i malé Rakousko vykazuje u vepřového stoprocentní soběstačnost. Německo dokonce 135 %. Česko 46 %. Není to otázka velikosti země, je to otázka politické vůle udržet produkční základnu. U zeleniny je paradoxně Německo na tom hůř než Česko, ale Němci to kompenzují silnou pozicí u masa a mléka. My ztrácíme na více frontách najednou a nemáme čím vykrývat.
Programové prohlášení jako alibi
Namítnete, že politici přece o soběstačnosti mluví. A ano, v programovém prohlášení vlády z ledna 2026 se slovo potravinová soběstačnost skutečně objevuje. Stejně jako omezení marží řetězců a důraz na domácí produkci. Jenže mezi deklarací a realitou zeje propast, kterou vyplňují klesající stavy prasnic, mizející sady a zelinářské plochy proměněné v průmyslové zóny. Strategický plán společné zemědělské politiky sám přiznává potřebu posílit schopnost zemědělců generovat příjem z trhu. Přiznává to na papíře. Na poli se nic nemění.
Problém není neznalost. Každý ministr zemědělství má na stole situační zprávy, ze kterých čísla v tomto textu pocházejí. Problém je politická neochota nést krátkodobé náklady tvrdší regulace řetězců a dražšího přechodu k odolnější produkci. Protože levný nákupní košík se prodává líp než investice do prasečáku, který voliči neuvidí.
Cena za iluzi se blíží
Přesné procento budoucího zdražení neexistuje a každý, kdo ho slibuje, lže. Co ale existuje, je prostá mechanika: menší domácí nabídka znamená větší závislost na dovozních cenách, kurzu koruny a výkyvech na evropském trhu. Stačí jedno suché léto ve Španělsku, odkud dovážíme 125 tisíc tun zeleniny ročně, a cenový šok dorazí do českých obchodů během týdnů. Může spotřebitel pomoci tím, že bude kupovat české? Na okraji ano. Ale systém mění pravidla řetězců a investice do produkční základny, ne vlastenecký nákup rajčat.
Horizont 2028 až 2030 není datum apokalypsy. Je to období, kdy se při nezměněném trendu prohloubí dovozní závislost u vepřového, drůbeže a zeleniny natolik, že jakýkoli vnější šok promluví přímo do peněženky. A tehdy se ukáže, že roky levných potravin nebyly érou blahobytu, ale érou projídání budoucnosti.