Řehka odkládá uniformu a dere se do politiky. Další voják, kterému se zalíbila moc
Převod státem vybudované autority do volebního lístku je nejstarší politický trik na světě, a Karel Řehka ho právě předvádí s učebnicovou elegancí.
Obsah článku
Čtyři roky byl tváří české armády. Modernizoval, varoval, vystupoval v médiích, budoval si značku, kterou by mu žádná reklamní agentura nevyrobila. A sotva odložil uniformu, doslova v řádu hodin, začal mluvit o Senátu. Ne jako o vzdáleném snu, ale jako o „jedné z možností“. Kdo někdy sledoval politický jazyk, ví, že tahle formulace znamená jediné: rozhodnutí už padlo, zbývá jen choreografie oznámení. Nejde o to, zda má Řehka právo kandidovat. Má. Jde o to, co jeho kandidatura říká o způsobu, jakým se v Česku dělá politika z uniformy.
Tři data, která nikdo nesmí splést
Celý příběh stojí na třech datech, a právě jejich překryv je nejcitlivějším místem celé kauzy. 1. července 2026 Řehka přestal být náčelníkem Generálního štábu, prezident jmenoval jeho nástupce Miroslava Hlaváče a proběhlo symbolické převzetí velení. Jenže služební poměr Řehkovi podle mluvčí Ministerstva obrany Magdaleny Hynčíkové běží až do 31. srpna 2026. A přihlášky do senátních voleb se uzavírají 4. srpna.
Přečtěte si ta data ještě jednou. Člověk, který je formálně stále vojákem z povolání, musí podat kandidaturu do Senátu ještě v době, kdy mu běží služební poměr. Zákon o vojácích z povolání přitom aktivnímu vojákovi zakazuje členství v politické straně i politickou agitaci. Právně to možná projde, volitelnost se posuzuje ke dni voleb, tedy k 9. říjnu, kdy už bude dávno civilistou. Ale eticky? Ochlazovací mezera mezi vrcholem vojenské kariéry a vstupem do volebního boje je prakticky nulová. Není to přestup z jedné práce do druhé. Je to přelití jednoho typu moci do druhého, aniž by mezi nimi proběhla jediná sekunda ticha.
Nezávislý, nebo jen bez průkazky?
Řehka se prezentuje jako nezávislý kandidát. Zní to čistě, nadstranicky, skoro vojensky. Problém je, že české volební právo zná dva velmi odlišné pojmy, které v běžné řeči splývají. „Nezávislý kandidát“ podává přihlášku sám a musí nasbírat minimálně tisíc podpisů voličů z obvodu. „Kandidát bez politické příslušnosti“ může být přihlášen politickou stranou nebo hnutím, v tom případě nepotřebuje jediný podpis, stačí razítko stranického orgánu. Podle Ministerstva vnitra jde o dvě zcela odlišné registrační cesty.
Která z nich je ta Řehkova? Bez registrační listiny to nelze říct s jistotou. Ale signály jsou výmluvné. STAN ho veřejně podporuje. A pak je tu detail, který by neměl uniknout žádnému plzeňskému voliči: Michaela Řehková, manželka kandidáta, je poslankyně zvolená za STAN, místopředsedkyně poslaneckého klubu STAN, krajská zastupitelka, místopředsedkyně krajského výboru STAN a starostka Kozolup. Když se řekne „nezávislý“, volič si představí člověka bez stranické vazby. Tady je ta vazba tak hustá, že by se dala krájet. Slovo „nezávislý“ v tomto kontextu neznamená odstup od STAN, znamená jen absenci členské legitimace.
Plzeň není snadná kořist
Kdo si myslí, že stačí přijít s generálskou hvězdou a obvod padne, nezná plzeňskou politiku. Mandát obhajuje Lumír Aschenbrenner za ODS, strana ho oficiálně nasadila už v červnu. ANO staví Lucii Kantorovou. A STAN? Ten v tomto obvodu v roce 2020 už jednou zkusil vsadit na vojáka: plukovník Jindřich Sitta, chirurg a bývalý velitel 6. polní nemocnice, skončil v prvním kole třetí se 16,4 %. Nejbližší doložitelný precedent vojenského kandidáta STAN v Plzni tedy dopadl průměrně.
Řehka je samozřejmě jiná liga rozpoznatelnosti. Čtyři roky na špici armády, desítky televizních vystoupení, tvář spojená s obranou země v době, kdy se o bezpečnosti mluví víc než kdykoli od studené války. Jenže Senát se nevolí celostátně. Volí se v obvodu, kde lidi zajímá, kdo opraví silnici, kdo zná místní problémy, kdo tam žije. Řehkovo lokální ukotvení je zprostředkované, přes manželku, přes Kozolupy, přes krajskou strukturu STAN. To může stačit. Ale také nemusí, zvlášť když proti němu stojí zavedený senátor a silná kandidátka ANO.
Uniforma jako volební plakát
Podstata problému není právní. Je symbolická. Český systém stojí na představě, že armáda je apolitická. Voják nesmí být ve straně, nesmí agitovat v kasárnách, nesmí svou funkci používat k politickým účelům. Celá tato konstrukce dává smysl jen tehdy, když mezi uniformou a kandidátkou existuje reálná mezera, čas, ve kterém se autorita velitele rozpustí a zůstane jen občan se svým jménem.
U Řehky žádná taková mezera není. 30. června mluví o kandidatuře, 1. července přestává být náčelníkem, do 4. srpna musí podat přihlášku, do konce srpna je formálně voják. Všechno se děje najednou, v jednom letním měsíci, jako by šlo o logistickou operaci s přesným harmonogramem. A možná právě o to jde, o operaci, ne o občanské rozhodnutí.
Běžný kandidát do Senátu nemá za sebou čtyři roky státem financované celostátní viditelnosti. Nemá autoritu, kterou mu vyrobila hierarchie, rozpočet a bezpečnostní krize. Řehka tohle všechno má. A právě proto by měl být posuzován přísněji, ne shovívavěji.
Senát není další uniforma. Je to politická aréna, kde se hlasuje podle stranických linií, vyjednává v kuloárech a bojuje o vliv. Kdo do ní vstupuje den po odchodu z armády s podporou hnutí, v němž sedí jeho manželka, nedělá nic nezákonného. Dělá ale něco, co by si zasloužilo upřímnější pojmenování než „nezávislá kandidatura“.