Rok odmítání, jeden obrat těsně před summitem. Babišův slib navýšit obranu je průhledná taktika, ne strategické rozhodnutí
Důvěryhodnost obranného slibu se neměří na summitu, ale v měsících, které mu předcházely. A právě tam je Babišova bilance tristní.
Obsah článku
Pět měsíců odmítání, jeden obrat těsně před summitem a z klobouku najednou 36 miliard korun. Andrej Babiš to na summitu NATO předvedl s grácií člověka, který věří, že spojenci neumějí číst kalendář. Jenže oni umějí. A hlavně si pamatují.
Pět měsíců „ne“ a jedno červencové „ano“
Časová osa Babišových vyjádření k obranným výdajům se čte jako scénář absurdního dramatu. Leden: vláda sama označí rok 2026 za „přechodný“ a nové projekty odsune na rok 2027. Únor: premiér v rozhovoru pro Deník.cz řekne, že Česko na vyšší obrannou trajektorii rozhodně nenastupuje. Květen: v rozhovoru pro Financial Times připustí, že dvouprocentní cíl letos „pravděpodobně“ nesplníme. Červen: už bez obalu napíše, že vláda dvě procenta HDP na obranu letos nedá. A pak přijde 8. červenec a na summitu v Ankaře najednou slibuje skokové navýšení a dosažení dvou procent v příštím roce. Co se za těch devět dní mezi červnovým přiznáním a summitovým slibem změnilo? Nic. Kromě publika.
Slib bez krycího listu
Kdyby šlo o strategii, existoval by veřejný dokument. Rozpis zdrojů. Harmonogram. Konkrétní škrty nebo nové příjmy, které těch 36 miliard pokryjí. Nic takového se nedá dohledat. Národní rozpočtová rada přitom už dříve zpochybnila, zda vůbec všechny položky, které vláda prezentuje jako obranné výdaje, NATO uzná, třeba oněch 19,6 miliardy v dopravě, které rozpočtová rada otevřeně rozporovala. Alianční metodika a národní vykazování jsou dvě různé řeči a Babiš mluví tou, která zrovna lépe zní. Proti celkovým výdajům státního rozpočtu ve výši 2 428 miliard korun a schodku 310 miliard představuje slíbené navýšení zhruba jednu devítinu deficitu. Odkud ty peníze přijdou? Ticho. Strategický plán to není. Je to politický šek bez krytí.
Hokejka, před kterou NATO samo varovalo
Pikantní je, že aliance přesně tento vzorec chování předvídala. Po loňském haagském summitu zavedla povinnost ročních plánů, které mají ukázat „věrohodnou, postupnou cestu“ k novému cíli pěti procent do roku 2035. Generální tajemník Mark Rutte to vysvětloval bez diplomatických kudrlinek: chtěl zabránit tomu, aby se opakovaly „hokejky na konci období“, kdy se první roky nic neděje a sliby se hromadí až před termínem. Babiš v Ankaře předvedl přesně tu hokejku, kterou Rutte popisoval. Česko navíc na summitu vystupovalo jako 27. v pořadí podle výše odvedených procent, prakticky předposlední. To není pozice, ze které se dá věrohodně slibovat cokoliv.
Problém jménem konzistence
Nejde jen o letošní rok. V roce 2018 Babišova vláda ve svém programovém prohlášení cílila na pouhých 1,4 procenta HDP do roku 2021. V roce 2020 už Babiš sliboval splnění dvou procent do roku 2024. V únoru 2026 tvrdil, že na vyšší trajektorii rozhodně nenastupuje. V červenci 2026 zase slibuje navýšení. Každý slib odpovídá jinému publiku a jinému tlaku. Americký velvyslanec v březnu veřejně kritizoval české výdaje. V dubnu přijel Rutte jednat o penězích. V červnu Babiš přiznal nesplnění. A v červenci přišel summit. Vzorec je průhledný: Babiš neříká to, co si myslí, říká to, co situace vyžaduje.
Sousedé jako zrcadlo
Polsko letos dává na obranu zhruba 4,8 procenta HDP. Slovensko hlásí dvě procenta a přes 35 procent z toho směřuje do modernizace. Česko se přitom točí kolem otázky, jestli jeho čísla vůbec projdou aliančním sítem. Nejde o to, že bychom museli kopírovat polský model. Jde o to, že ve středoevropském srovnání vypadáme jako země, která debatu o obraně vede primárně jako debatu o rétorice, ne o penězích a schopnostech.
Obrana se nebuduje summitovými projevy. Buduje se rozpočty, které platí i v měsících, kdy se nikdo nedívá. A právě v těch měsících Babiš opakovaně říkal „ne“.