Rozděl a panuj: Babišova vláda potřebuje nepřátele, aby skryla, co slíbila a nesplnila
Půl roku u moci a místo výsledků kompetenční válka s prezidentem, kterou musel řešit Ústavní soud.
Obsah článku
Mobilizace proti nepříteli je nejstarší politický trik na světě a zároveň nejspolehlivější signál, že vláda nemá co ukázat. Andrej Babiš se vrátil do Strakovy akademie 15. prosince 2025, jeho kabinet si 5. ledna dal ambiciózní programové prohlášení plné slibů o dostupném bydlení, novém stavebním zákoně, podpoře mladých rodin a kvalitních veřejných službách. A co z toho po sedmi měsících vidíme? Harmonogramy, přípravné fáze a přesunuté termíny. Zato vidíme eskalovaný spor o to, kdo pojede na summit NATO do Ankary. Náhoda to není.
Sliby v přípravě, konflikty v přímém přenosu
Kdo si dá práci a projde vládní agendu, najde pozoruhodný kontrast. Dostupné bydlení mělo být „jednou z hlavních priorit“. Nový stavební zákon měl konečně rozhýbat zablokované stavební řízení. Státní podpora prvního bydlení měla pomoct mladým rodinám. Jenže v březnu 2026 vláda stále teprve schvalovala model a harmonogram nové stavební správy a spuštění systému sama odsunula na leden 2028. Dva roky čekání. Dva roky, během nichž se voličům místo hotových řešení servíruje permanentní válka s institucemi.
A právě tady vstupuje na scénu summit NATO. Ne jako zahraniční politika, ale jako dokonalá kulisa pro domácí mobilizaci. Vláda 22. června schválila delegaci vedenou premiérem. Prezident Pavel nabídl kompromis: on na neformální večeři hlav států, Babiš s ministry na oficiálním jednání. Rozumné řešení, které by nikdo nezaregistroval. Jenže rozumné řešení neprodukuje nepřátele. A bez nepřátel se nedá zakrýt, že program zůstává na papíře.
Výroba protivníka jako systém
Průhledný manévr má svou logiku a svůj opakující se vzorec. Vláda otevře spor s institucí. Spor se personifikuje: tentokrát je to prezident, jindy Ústavní soud, centrální banka, média. Místo věcné debaty o výsledcích se mobilizuje „náš tábor“ proti údajnému blokátorovi. Veřejná diskuse se přesune od plnění programu k otázce loajality. Kdo je s námi, kdo proti nám.
Komentátor Martin Schmarcz to na INFO.CZ pojmenoval přesně: jde o výrobu nepřítele pro další kolo mobilizace. Terčem se postupně stává kdokoliv, kdo vládě komplikuje monopol na výklad moci. Prezident, protože trvá na svých ústavních kompetencích. Ústavní soud, protože se opovažuje rozhodovat. Státní úředníci, protože mají vlastní odborný názor. Tohle není vládnutí. Tohle je politická fikce, v níž se výkon nahrazuje bojem.
A pozor: existovala méně konfliktní varianta. Prezident ji opakovaně nabízel. Když ji vláda odmítla a schválila delegaci bez hlavy státu, nešlo o improvizaci ani o nedorozumění. Šlo o vědomou volbu konfliktu. Proč? Protože konflikt generuje titulky, titulky generují mobilizaci a mobilizace překrývá fakt, že sliby zůstávají nesplněné.
Ústavní soud zasáhl. Otázka je, co bude dál
Ústavní soud reagoval předběžným opatřením a vládě uložil konkrétní povinnosti: bezodkladně notifikovat NATO, že součástí delegace je i prezident, zajistit mu akreditaci a zdržet se čehokoliv, co by jeho účast bránilo. Ústava v článku 89 říká jasně: vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Žádná výjimka pro premiéra, žádná výjimka pro vládu.
Český systém brzd a protivah v tomto okamžiku funguje. Soud rozhodl, prezident se obrátil na správnou instanci, rozhodnutí padlo před summitem. Evropská komise ještě v roce 2025 hodnotila českou justici jako systém s vysokou vnímanou nezávislostí. Nejsme Maďarsko, kde zpráva Komise mluví o rozsáhlém používání mimořádných pravomocí a slabých pojistkách. Nejsme Slovensko s tlakem na legislativní proces a občanskou společnost. Ale právě proto je tak důležité nepřehlédnout moment, kdy vláda začne testovat hranice toho, co jí projde.
Laciný trik s drahým účtem
Řečnická otázka: komu tohle prospívá? Občanům, kteří čekají na dostupné bydlení? Mladým rodinám, které si nemohou dovolit první byt? Lidem, kteří potřebují funkční stavební řízení, ne harmonogram odsunutý o dva roky? Samozřejmě ne. Prospívá to jedinému člověku a jeho politickému projektu. Konflikt s prezidentem a soudem není vedlejší produkt vládnutí. Je to hlavní produkt. Náhražka za výsledky, které chybí.
Polarizační styl může fungovat překvapivě dlouho, pokud se podaří převést debatu z výkonu vlády na kulturní a identitární frontu. Maďarsko i Slovensko ukazují, že se takový režim umí zabudovat do systému natrvalo. Český případ je zatím epizodický, ne systémový. Ale každá epizoda, kterou společnost přejde bez povšimnutí, posouvá laťku přijatelného o kus níž.
Rok 2029 bude nakonec referendum o jediné otázce: přijmou voliči permanentní konflikt jako normální způsob vládnutí, nebo ho vyhodnotí jako to, čím je, drahou náhražku za výsledky, které nikdy nepřišly?