Rozdrobená opozice se ne a ne spojit. SPOLU už je za zenitem a noví lídři mají vysoké sebevědomí
Česká středopravá opozice předvádí učebnicový příklad toho, jak si strany dokážou s chirurgickou přesností podřezávat větev, na které sedí.
Obsah článku
KDU-ČSL a TOP 09 mají dohromady 25 poslanců, v průzkumech se obě samostatně drží pod pěti procenty, a přesto se jejich noví předsedové tváří, jako by měli na dosah ruky premiérské křeslo. V roce 2021 značka SPOLU posbírala 27,79 % hlasů a 71 mandátů. O čtyři roky později, v říjnu 2025, to bylo 23,36 % a 52 mandátů. A v hypotetickém modelu Kantar z letošního února by společná koalice seškrábla už jen 19,5 %. Sestupná křivka neklesá, ona se řítí. Jenže místo aby se obě menší strany pokusily pád zastavit společným projektem, každá z nich pečlivě leští vlastní vývěsní štít a doufá v zázrak.
Dva předsedové, dvě ega, nula společné strategie
Jan Grolich převzal KDU-ČSL letos v dubnu s drtivým vnitrostranickým mandátem, 233 hlasů z 266 delegátů. Matěj Ondřej Havel stojí v čele TOP 09 od loňského listopadu, zvolen jako jediný kandidát se 120 hlasy ze 171. Oba mají za sebou stranické sněmy, které jim tleskaly vestoje. Oba mluví jazykem obnovy, ne záchrany. A právě v tom je jádro problému.
Grolich na sjezdu prohlásil, že nechce „řešit, jak přelézt pět procent“, ale „řídit stát“. Havel zdůrazňuje jedinečnost TOP 09 a zpochybňuje hloubku lidoveckého liberalismu. Jinými slovy: každý z nich potřebuje nejdřív dokázat, že jeho značka má právo na samostatnou existenci. Teprve potom, možná, jednou, za příznivého větru, by byli ochotni jednat o spolupráci. Jenže ta „jednou“ nemusí nikdy přijít, protože čas pracuje proti oběma.
STEM v březnu letošního roku odhadoval TOP 09 přes 3 %, KDU-ČSL přes 2 %. Median v květnovém modelu ukazuje 3 % a 2,5–3,5 %. Kantar v červnu: 2,5 % a 4 %. Žádné z těchto čísel nestačí ani na práh Sněmovny. Sebevědomí obou lídrů má oporu v delegátských hlasech, ne v hlasech voličů.
Volební matematika, která nikoho nezajímá
Tady se dostáváme k absurditě, kterou si obě strany odmítají přiznat. Podle novely volebního zákona z roku 2021 potřebuje dvoučlenná koalice 8 % hlasů, aby se dostala do Sněmovny. Osm procent. Samostatná strana potřebuje pět. Kdyby se TOP 09 a KDU-ČSL plně sloučily do jednoho subjektu, stačilo by jim překonat pětiprocentní hranici, a Median jim přitom dává volební potenciál 13,5 % (TOP 09) a 11 % (KDU-ČSL). To nejsou malá čísla. Jenže potenciál a reálná volba jsou dvě galaxie.
Koaliční varianta je paradoxně těžší než úplné sloučení. A úplné sloučení je politicky nemyslitelné, protože by znamenalo zánik jedné nebo obou značek. Takže obě strany zůstávají v patové pozici: příliš slabé na to, aby přežily samy, příliš hrdé na to, aby splynuly.
Kalousek jako stín, který nedovolí zapomenout
Kdo chce pochopit, proč se KDU-ČSL a TOP 09 nedokážou ani posadit ke společnému stolu bez křečí, musí se vrátit do roku 2009. Miroslav Kalousek tehdy odešel z lidovců a spolu s Karlem Schwarzenbergem založil TOP 09. Pro jednu stranu to byl přirozený vznik nového politického projektu. Pro druhou zrada.
Oficiální historie KDU-ČSL dodnes popisuje přípravy na vznik TOP 09 jako podkopávání strany zevnitř; lidovečtí zástupci, kteří přešli, jsou v institucionální paměti „přeběhlíci“. Politolog Vít Hloušek v komentáři pro CNN Prima NEWS upozorňuje, že v KDU-ČSL je stále dost lidí, kteří vznik Topky vnímají jako osobní i politickou křivdu. Sedmnáct let staré jizvy se hojí pomalu, zvlášť když je nikdo aktivně neléčí.
A nejde jen o historii. Uvnitř KDU-ČSL existuje konzervativní proud, který se obává, že jakékoli sblížení s TOP 09 by znamenalo další liberální posun, přesně ten, který Grolich naznačuje svou rétorikou o „tlusté černé čáře za moralizováním“ a „konci kecání lidem do života“. Grolichova modernizace tak paradoxně může být pro část jeho vlastní strany důvodem, proč spojení s TOP 09 odmítat ještě hlasitěji.
Kdo na tom vydělá? Všichni kromě opozice
Roztříštěnost středopravé opozice je dárek, který si rozbaluje někdo jiný. Krátkodobě profituje STAN, který se v modelech roku 2026 pohybuje na úrovni ODS nebo ji překonává, a do jehož sítě odtékají bývalí voliči SPOLU. Část elektorátu přetahuje i Naše Česko Martina Kuby. A systémově vydělává vládní blok: propadlé hlasy stran pod pěti procenty zvyšují mandátový bonus vítězů. Median už dnes v hypotetickém scénáři kreslí vládní koalici ANO, SPD a Motoristů se 116 křesly, o osm víc než současných 108.
Pro přesvědčeného voliče KDU-ČSL nebo TOP 09 má hlas pro „svou“ stranu stále hodnotový smysl. Ale pro voliče, kterému jde hlavně o to, aby jeho hlas nepropadl, je to dnes vysoce nejistá sázka. A právě tato kalkulace, tisíckrát opakovaná v tisících hlavách, je to, co obě strany nakonec může zabít spolehlivěji než jakýkoli soupeř.
Problém se nejmenuje program, ale ego
Programová blízkost mezi KDU-ČSL a TOP 09 je nesporná. Obě strany sedí v Evropské lidové straně, shodují se na EU, NATO, rozpočtové odpovědnosti, podpoře Ukrajiny i právním státu. Kdyby šlo čistě o obsah, mohly by sloučení oznámit zítra ráno. Jenže nejde o obsah. Jde o to, kdo by v případném novém útvaru přežil jako hlavní značka, kdo by obsadil lídrovskou pozici a kdo by musel spolknout hořkou pilulku zániku.
Grolich nechce být „přívěsek“. Havel nechce být pohlcen. Obě strany mají ve Sněmovně vlastní kluby, vlastní rozpočty, vlastní aparáty, dvě oddělené parlamentní infrastruktury, které žijí vlastním životem a generují vlastní setrvačnost. Každá menší značka stále sází na zázrak vlastní nenahraditelnosti, i když čísla říkají pravý opak.
Česká středopravá opozice nepotřebuje další sjezdy s ovacemi vestoje. Potřebuje jednu jedinou věc: aby někdo z lídrů dokázal říct „moje značka je méně důležitá než společný výsledek“. Dokud se to nestane, budou obě strany s vysokým sebevědomím a nízkými preferencemi pochodovat vstříc vlastní irelevanci.