„S prezidentem v delegaci už nikdy“. Uražený Babiš nedokáže překousnout, že ze summitu vyšel jako poražený
Andrej Babiš prohrál bitvu o to, kdo bude v Ankaře ztělesňovat Česko, a místo aby to v tichosti spolkl, udělal z protokolární prohry veřejné psychodrama.
Obsah článku
Nejde o summit NATO. Nejde o obranný rozpočet, o navýšení o 36 miliard korun, o dvouprocentní cíl. To všechno Babiš po summitu sám označil za „velmi pozitivní“. Jde o něco mnohem menšího a zároveň odhalenějšího: o to, že premiér musel 7. a 8. července v Ankaře sdílet jeviště s prezidentem, kterého se předtím pokusil z delegace vyškrtnout. A že to nedokáže unést. Na dotaz Novinek po jednání vlády pronesl větu, která by v jakékoli funkční demokracii zněla jako rezignace na státnickost: „Za mě z toho plyne velké poučení, že už nikdy nebudu v delegaci s panem prezidentem.“ Člověk by čekal, že premiér země v NATO bude po summitu mluvit o bezpečnosti Evropy. Babiš mluví o židlích.
Manévr, který ztroskotal u soudu
Celý příběh začíná 22. června, kdy vláda rozhodla nezařadit Petra Pavla do oficiální delegace na summit NATO. Průhledný manévr s jediným cílem: mít Ankaru jen pro sebe. Jenže prezident se bránit uměl, podal kompetenční žalobu a Ústavní soud už 24. června vydal předběžné opatření, které vládě nařídilo zachovat dosavadní praxi a prezidenta do delegace doplnit. Ústavní soud přitom výslovně hovořil o „ustálené a dlouhodobé praxi“, z dvaceti summitů NATO, kterých se Česko účastnilo, vedl delegaci prezident na devatenácti. Babiš se pokusil přepsat dvě dekády zvyklostí a narazil na zeď ústavního pořádku. Vláda 29. června ustoupila, Pavla do delegace formálně doplnila a premiér suše konstatoval, že prezident tam je, „protože o tom rozhodl Ústavní soud“. Ne protože to je správné. Ne protože to odpovídá tradici. Protože mu to nařídil soud. Už v té formulaci je slyšet uraženost člověka, kterému někdo sebral hračku.
Pozitivní summit, negativní ego
A teď ten kontrast, který celou epizodu posouvá z politického sporu do oblasti politické fikce. Na oficiálním vládním webu Babiš summit hodnotí „velmi pozitivně“. Mluví o navýšení obranného rozpočtu, o dosažení dvouprocentního cíle HDP na obranu v roce 2027, o konstruktivních jednáních se spojenci. Žádná katastrofa, žádné diplomatické fiasko. A pak přijde video na síti X, kde tentýž člověk mluví o „ostudě“. Stěžuje si na Pavlovo místo v jednacím sále. Stěžuje si na to, že se prezident účastnil neformální večeře, na kterou ho pozval turecký prezident Erdogan. Stěžuje si, že se ho prý zahraniční partneři ptali, co tam Pavel dělá. Říká, že se „styděl“.
Styděl. Premiér České republiky se na summitu NATO nestyděl za to, že jeho země dlouhodobě přijíždí s vysvětlováním nedostatečných obranných výdajů. Styděl se za to, že vedle něj seděl ústavní činitel, jehož přítomnost nařídil soud.
Petr Pavel přitom před odletem do Ankary řekl něco, co v tomto kontextu zní skoro provokativně svou dospělostí: že se s Babišem „nebude prát o židli u předního stolu“ a že se jednání zúčastní bez pocitu ponížení. A přesně to udělal. Účastnil se obou hlavních částí summitu, absolvoval bilaterální jednání, měl vlastní doprovodný program. Žádné drama, žádné stížnosti na protokol. Zatímco jeden z nich jednal, druhý počítal židle.
Spor, který nezačal v Ankaře
Bylo by pohodlné číst ankarskou epizodu jako jednorázový výbuch. Není. Konflikt mezi Babišem a Pavlem se táhne minimálně od ledna 2026, kdy Hrad veřejně varoval, že zásadní otázky zahraniční a bezpečnostní politiky se stávají „rukojmím osobních animozit“. Přes spor o Mackinkovy zprávy, přes kompetenční žalobu až po Ankaru jde o systematické vymezování, jehož logika je prostá: Babiš chce zahraniční politiku jako exkluzivní vládní doménu a prezidenta v roli ceremoniální figurky.
Ústava mu to ale nedovoluje tak snadno. Článek 63 dává prezidentovi pravomoc zastupovat stát navenek, článek 67 činí vládu vrcholným orgánem výkonné moci. Překryv existuje záměrně, předpokládá koordinaci, ne válku. U summitu OSN se vláda s Hradem dohodla. U NATO ne. A rozdíl nebyl v ústavním textu, ale v politické vůli.
Už 29. června přitom vláda naznačovala, že příští summit NATO v Tiraně v roce 2027 bude „spíše na prezidentské úrovni“. Babišův výrok „už nikdy“ tedy není spontánní reakce zhrzeného státníka po příletu z Ankary. Je to dovršení předem naznačené linie. Laciný trik, jak z vlastní prohry u Ústavního soudu vyrobit příběh o křivdě.
Co z toho vidí spojenci
Řečnická otázka: zajímá někoho v NATO, jestli český premiér seděl o dvě židle dál od středu, než chtěl? Komentátor Petr Hartman to na Radiožurnálu shrnul střízlivě: spojence zajímá, zda Česko plní alianční závazky, ne české domácí divadlo. Jenže právě v tom je problém. Reputační škodu nedělá jedna uražená věta, ale kombinace: veřejně rozhádané vedení státu, reprezentace země, kterou musel dočasně narovnávat Ústavní soud, a premiér, který po summitu řeší protokol místo bezpečnosti. Sám Pavel po návratu varoval, že Česko nesmí být mezi spojenci „černá ovce“ nebo „černý pasažér“. Babiš mezitím natáčel videa o ostudě.
Porážka, která nemá nic společného s NATO
Konečné rozhodnutí Ústavního soudu o kompetencích na summitech NATO přijde v řádu měsíců. Do té doby platí předběžné opatření a s ním i fakt, že Babišův pokus vytlačit prezidenta z vrcholné zahraniční reprezentace ztroskotal. Premiér to ví. A právě proto mluví o židlích, o večeřích a o tom, jak se styděl, protože mluvit o podstatě sporu by znamenalo přiznat, že prohrál.