Sněmovnu ovládla absurdní hádka o to, kdo víc obstruuje. Takhle si tu žijeme, poslanci asi nemají nic lepšího na práci
Česká Sněmovna si z procedurálních pravidel udělala náhradní válečné pole, protože se bojí otevřeného střetu o obsah zákonů, které skutečně mění životy lidí.
Obsah článku
Kdo sledoval první červencový týden v Poslanecké sněmovně, mohl nabýt dojmu, že se ocitl v satirické smyčce. Poslanci se hádali o obstrukce formou dalších obstrukcí. Jedna strana křičela, že protistrana blokuje jednání. Druhá strana křičela totéž. A mezitím se nikdo ani nepokusil mluvit o věcném obsahu zákonů, které mají projít. Matěj Ondřej Havel z TOP 09 navrhl přerušit projednávání novely jednacího řádu až do konce června 2027, čímž de facto obstruoval zákon proti obstrukcím. Pokud tohle není politická fikce, pak nevím, co je.
Pravidla se mění podle toho, kdo zrovna sedí na trůnu
Nejodpornější na celém sporu není to, že existuje. Je to bezostyšná selektivní paměť všech zúčastněných. Vládní koalice dnes tvrdí, že reaguje na „nárůst obstrukčního chování“ a chce zefektivnit jednání. Krásné. Jenže v lednu 2024 Tomio Okamura mluvil u řečnického pultu téměř jedenáct hodin při debatě o korespondenční volbě a druhé čtení téhož zákona spolklo dvacet hodin čistého času. Kde byla tehdy morální převaha dnešních předkladatelů? Seděli v lavicích a tiše to tolerovali, nebo přímo využívali, protože jim to vyhovovalo. A dnešní opozice? Havel veřejně avizoval, že kvůli obraně České televize a Českého rozhlasu bude obstruovat „tak, že to ještě nikdo neviděl“. Takže obstrukce jsou zlo, dokud je nedělám já. To je celá filozofie českého parlamentarismu v jedné větě.
Jednací řád jako zbraň, ne jako pravidlo hry
Problém nikdy nebyl v tom, že by Sněmovna neměla mít řečnické limity. Celá Evropa je má. V Rakousku poslanec nesmí k jednomu bodu mluvit víc než dvakrát a celkem déle než dvacet minut. V Bundestagu se řečnický čas rozděluje podle síly frakcí a čas členů vlády se započítává vládním stranám. V britské Dolní sněmovně většinu agendy kontroluje vláda a debaty končí v pevně stanovený čas. Nikde z toho se nevedou mnohahodinové války o to, co bude na programu schůze. Český problém není existence pravidel. Český problém je, že se pravidla mění a vykládají výhradně podle momentálního mocenského zájmu. Novela jednacího řádu, tisk 72, existuje od prosince 2025. Není to žádný narychlo spíchnutý paskvil. Ale v červnu a červenci 2026 dostala úplně nový emocionální náboj, protože vláda mezitím schválila převod financování ČT a ČRo do státního rozpočtu. Starý nástroj, nový účel. Průhledný manévr? Možná. Ale stejně průhledný je i manévr opozice, která se najednou tváří jako strážkyně parlamentní demokracie.
Mediální zákon jako skutečný důvod celého cirkusu
Řekněme si upřímně, o čem ten spor doopravdy je. Vláda 15. června schválila návrh na změnu financování médií veřejné služby: 5,74 miliardy pro ČT a 2,065 miliardy pro Český rozhlas ze státního rozpočtu místo koncesionářských poplatků, plus rozšíření pravomocí NKÚ. To je zákon, který část veřejnosti považuje za ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií. A kdo ovládá jednací řád, ovládá tempo, jakým se taková předloha dostane do třetího čtení. Havel to řekl nahlas. Koalice to ví. A místo toho, aby se vedla otevřená, tvrdá, věcná debata o tom, jestli je státní financování ČT lepší, nebo horší než koncesionářský poplatek, vedeme procedurální guerillu o minuty řečnického času a pořadí bodů na programu schůze. Laciný trik obou stran: vyhnout se obsahu a bojovat o formu.
Kdo z toho vychází nejhůř? Instituce sama
Podle nás nejhůř z celého spektáklu nevychází ani vláda, ani opozice. Nejhůř vychází Sněmovna jako instituce. Vláda vypadá jako většina, která si šije pravidla na míru. Opozice vypadá jako menšina, která zároveň hájí právo na obstrukci a sama ji otevřeně slibuje. Výsledek je eroze důvěry v to, že procedura je neutrální rámec. Že jednací řád chrání všechny, ne jen toho, kdo ho zrovna přepisuje. Červnový kompromis sice změkčil nejtvrdší zásahy, zachoval faktické poznámky a shodil některé sporné body. Ale i tak se sestavování programu jedné jediné schůze protáhlo na pětašedesát hodin. Pětašedesát hodin. Ne na projednávání důchodů, daní nebo zdravotnictví. Na hádku o to, co se bude projednávat. Řečnická otázka na závěr: pokud čeští poslanci spotřebují desítky hodin na spor o pravidla sporu, kdy přesně mají čas řešit zákony, kvůli kterým je volíme?
Česká politika si z procedury dělá náhradní bojiště pokaždé, když se bojí otevřeného střetu o obsah. A dokud budeme tohle tolerovat, budeme si takhle žít.