Sotva ztichla válka o financování ČT, je tady další kulturní pohroma. Klempíř přišel s novou strategií a hned to schytal
Přepisovat pravidla hry dřív, než si na ně hráči zvyknou, není strategie. Je to průhledný manévr.
Obsah článku
Oto Klempíř, ministr kultury z reklamní a filmové branže, předvedl za necelý rok v úřadu něco, co by si málokdo dovolil nazvat kulturní politikou. V září a říjnu 2025 slavnostně podepisoval memoranda s Českou televizí a Českým rozhlasem, pětiletý rámec financování, indexaci poplatků, předvídatelnost. Stabilita. Slova, která zněla jako konec vyčerpávající bitvy o veřejnoprávní média. A pak přišel duben 2026 a tentýž ministr položil na stůl návrh, který celý ten pracně sešitý kompromis roztrhá a začne znovu. Že to schytal? Divil by se snad jen ten, kdo věří, že politická fikce se dá prodat dvakrát po sobě.
Nová strategie, nebo starý trik v novém kabátě?
Říkat tomu „nová strategie“ je velkoryse. V dubnu 2026 Klempíř předložil široký návrh zákona o médiích veřejné služby, ambiciózní dokument, který přepisoval samotné poslání ČT a ČRo, řadil jejich funkce do hierarchie, kde zábava měla ustoupit zpravodajství a kultuře, a zároveň rušil poplatky ve prospěch financování ze státního rozpočtu. Výsledek? Přes čtyři sta připomínek v mezirezortním řízení. Ministryně financí Alena Schillerová to v rozhovoru pro Frekvenci 1 popsala bez příkras: návrh se musel zásadně přepracovat.
A tak přišla červnová verze. Užší, ořezaná, zbavená většiny koncepční nadstavby. Co zůstalo? Jádro: zrušit poplatky, převést obě instituce na státní příspěvek, 5,74 miliardy korun pro ČT a 2,065 miliardy pro ČRo na rok 2027, s valorizací až po kumulované inflaci deseti procent. Vláda to 15. června schválila, 19. června to šlo do Sněmovny jako tisk 231. Celý manévr trval dva měsíce. Že by promyšlená kulturní vize?
Pohroma v číslech
Slovo „pohroma“ si zaslouží konkrétní obsah, ne jen rétorický efekt. Síť k ochraně demokracie spočítala, že navržené částky znamenají oproti současnému stavu pokles zhruba o 1,4 miliardy korun celkem. To není účetní nuance. To je reálný zásah do toho, co veřejnoprávní média dělají.
Vedení ČT ve svém vyjádření varuje před omezením vlastní výroby, investic a propouštěním. Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral mluví o slučování stanic a rušení zahraničních zpravodajů. „Krok zpět,“ říká. A dodává, že napojení na státní rozpočet je nepřijatelné ohrožení nezávislosti.
Nejde přitom jen o peníze. Jde o mechanismus. Poplatky jsou předvídatelné, platí je občan přímo, bez každoročního politického vyjednávání. Státní rozpočet je aréna, kde se o každou miliardu smlouvá, kde koaliční dohody mění priority a kde veřejnoprávní média budou soupeřit s dálnicemi, armádou a důchody. Kdo věří, že v takové soutěži bude nezávislé zpravodajství prioritou, ať hodí kamenem.
Evropa se dívá, vláda spěchá
Předseda Legislativní rady vlády ve svém stanovisku upozornil na dvě věci, které by měly každého zarazit. Za prvé: nový model může z hlediska unijního práva představovat nový režim veřejné podpory, který vyžaduje předběžnou notifikaci Evropské komisi. Za druhé: celý návrh byl zásadně přepracován na poslední chvíli, pod extrémním časovým tlakem.
Evropský akt o svobodě médií přitom říká jasně: financování médií veřejné služby musí být transparentní, objektivní, přiměřené, udržitelné a předvídatelné. Neříká, že státní rozpočet je zakázaný. Říká ale, že musí chránit redakční nezávislost. A právě tady Klempířův návrh selhává, ne proto, že by porušoval literu předpisu, ale proto, že přesouvá klíčový finanční ventil tam, kde na něj dosáhne politická ruka.
Rada Iustitia et Pax při České biskupské konferenci, instituce, kterou těžko podezírat z mediálního aktivismu, označila celou debatu za účelově zahájenou. Kritika tedy nepřichází jen od těch, kdo na poplatcích závisí. Přichází ze šířky, která by měla vládě dát pauzu k zamyšlení.
Systémová nemoc, ne jednorázový záchvat
Proč se to opakuje? Protože může. Model stabilizovaný v roce 2025 stojí na běžném zákoně. Nová parlamentní většina si v lednu 2026 napsala do programového prohlášení opačný cíl, zrušit poplatky. V březnovém legislativním plánu vlády se objevil úkol: předložit návrh do června. A Klempíř dodal.
Není to improvizace jednoho dne. Je to naplánovaný obrat, který ale svou rychlostí a razancí působí jako politický laciný trik: slíbit voličům konec poplatků, dodat legislativu v rekordním čase a nechat důsledky na někom jiném. Memoranda podepsaná před necelým rokem? Pětiletý rámec? Indexace? Všechno smeteno ze stolu, jako by nikdy neexistovalo.
Klempíř nedodal novou kulturní vizi. Dodal finanční páčidlo zabalené do legislativního obalu, které přesouvá kontrolu nad penězi veřejnoprávních médií blíž k vládě. A pokud si někdo myslí, že to příští vláda zase nezmění, stačí se podívat na posledních dvanáct měsíců.