SPD už neví, jak na sebe přitáhnout pozornost. Nesmyslný nápad na odebrání vyznamenání Zelenskému sepsul i Macinka
Když vládní strana přijde s návrhem, který nemá oporu v zákoně, a vlastní koaliční partner ho veřejně shodí, nejde o politiku. Jde o divadlo.
Obsah článku
SPD chce, aby Sněmovna vyzvala prezidenta Petra Pavla k odebrání Řádu Bílého lva Volodymyru Zelenskému. Jindřich Rajchl to oznámil na tiskové konferenci 30. června, ministr zahraničí Petr Macinka to o den později označil za „politické gesto“ a dodal, že k tomu neexistuje zákonná cesta. Tím by se dalo skončit. Jenže právě ta absurdní prázdnota celého manévru si zaslouží rozbor, protože vypovídá o stavu SPD víc než tucet programových dokumentů.
Návrh, který nemůže fungovat
Český zákon o státních vyznamenáních je v tomhle ohledu nekompromisně jasný. Prezident disponuje širokým volným uvážením při udělování řádů, ale žádnou pravomocí je zpětně odnímat. Jediná cesta k vrácení vyznamenání vede přes pravomocné soudní rozhodnutí. Žádný soud proti Zelenskému neprobíhá, žádný se nechystá, žádný by ani neměl na základě čeho jednat. SPD tedy navrhuje, aby Sněmovna vyzvala prezidenta k něčemu, co prezident ze zákona udělat nemůže. To není politický návrh. To je politická fikce sepsaná pro tiskovou konferenci.
A právě v tom spočívá celá pointa. SPD nepotřebuje, aby návrh prošel. Potřebuje, aby se o něm mluvilo. Potřebuje, aby se její jméno objevilo vedle slov „Zelenskyj“, „UPA“ a „vyznamenání“ v jedné větě. Výsledek je irelevantní, protože cílem nikdy nebyl výsledek.
Importovaný konflikt jako domácí zbraň
Celý spor má původ v Polsku, kde prezident Karol Nawrocki 19. června skutečně odebral Zelenskému Řád bílé orlice. Jenže polský právní rámec je zásadně odlišný: tamní kapitula řádu má pravomoc iniciovat i pozbavení orderu a Nawrocki svůj krok výslovně opřel o konzultaci s ní. V Polsku šlo o institucionální rozhodnutí zakotvené v zákoně, motivované hlubokým národním traumatem volyňského masakru, který polský Sejm v roce 2016 uznal za genocidu.
Co z toho udělala SPD? Vzala cizí historickou bolest, přenesla ji do českého kontextu, kde nemá srovnatelnou hloubku ani právní infrastrukturu, a zabalila ji do koaličního požadavku. Rajchl argumentuje pojmenováním ukrajinské jednotky po „Hrdinech UPA“. To je legitimní téma k diplomatické diskusi. Ale diplomatická diskuse se nevede návrhem na odebrání vyznamenání, které odebrat nelze.
Koaliční partneři jako nedobrovolné publikum
Nejpříznačnější na celé epizodě je Macinkova reakce. Ministr zahraničí z koaličních Motoristů neřekl, že si to rozmyslí. Neřekl, že to projedná. Řekl, že by sám nic takového nenavrhoval a že zákonná cesta neexistuje. Jasněji odmítnout koaličního partnera na veřejnosti lze těžko.
A přesto SPD oznámila, že téma ponese na koaliční radu. Proč? Protože i odmítnutí je pro ni výhra. Každá koaliční třecí plocha generuje mediální prostor, ve kterém se SPD může prezentovat jako ta odvážnější, nekompromisní, ochotná říkat nepříjemné věci. Že ty věci nedávají právní smysl, je vedlejší. Veřejné stanovisko ANO k návrhu přitom zatím nikdo nezaznamenal, což naznačuje, že Babišova strana nemá chuť se do tohoto laciného konfliktu zapojovat.
Zeman tehdy a dnes
Pikantní je i proměna postoje Miloše Zemana. V říjnu 2022 udělil Zelenskému nejvyšší české vyznamenání za osobní statečnost a setrvání v Kyjevě po začátku ruské invaze. Teď přes ČTK říká, že odmítá uctívání válečných zločinců, kteří vraždili Poláky, Židy, Čechy a Slováky. Zeman tedy nepopírá, že v roce 2022 důvod k ocenění existoval, ale přehodnocuje Zelenského skrze jeho dnešní symbolická rozhodnutí. To je intelektuálně legitimní pozice. Jenže ani Zemanovo přehodnocení nic nemění na tom, že zákon cestu k odebrání řádu neposkytuje.
Strategie hluku
SPD se v koalici s ANO a Motoristy musí programově zviditelňovat. Není hegemonem vlády, nemá premiéra, nemá klíčové resorty. Zbývají jí symbolická témata s vysokou emotivní teplotou a nulovou legislativní náročností. Návrh na odebrání vyznamenání Zelenskému je učebnicový příklad: nevyžaduje zákon, nevyžaduje rozpočet, nevyžaduje souhlas koaličních partnerů. Vyžaduje jen mikrofon a ochotu ignorovat právní realitu.
Škoda, kterou to může napáchat, není legislativní, ale reputační. Vládní strana otevírá spor namířený osobně proti válečnému prezidentovi spojenecké země uprostřed probíhajícího konfliktu. I když návrh nikam neprojde, signál vyslaný směrem ke Kyjevu i k evropským partnerům je čitelný. A pro českou zahraniční politiku zbytečně toxický.
Celá epizoda se dá shrnout jednou větou: SPD vyrobila průhledný manévr z neproveditelného nápadu, a jediné, co tím spolehlivě dokázala, je, že i vlastní koaliční partner ji považuje za stranu, která dělá gesta místo politiky.