Spor Babiše a Pavla byl od začátku o moci a dominanci. Ankara nebyla spouštěčem, jen odhalila realitu
Dva muži, dvě letadla, dvě kolony a jeden stát, který na aliančním summitu působil, jako by měl dvě hlavy. To není diplomatický protokol, to je politická fikce.
Obsah článku
Celý příběh o tom, jak se česká reprezentace v Ankaře rozpadla na dvě paralelní delegace, se veřejnosti podává jako náhlý výbuch. Jako by se 7. července 2026 něco zlomilo. Nic se nezlomilo. Zlomené to bylo měsíce předtím a Ankara jen strhla závěs, za kterým se Babiš s Pavlem přetahovali o to, kdo je skutečným pánem české zahraniční a bezpečnostní politiky. Kdo tohle čte jako spor o letenky a akreditace, čte špatný příběh.
Moc se nesdílí, moc se bere
Dominance v politice nikdy nevzniká z jednoho incidentu. Buduje se po kapkách, po dopisech, po odmítnutých schůzkách. Už v lednu 2026 Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem a Babiš na tiskové konferenci přiznával, že jeho koaliční Motoristé jsou na prezidenta „naštvaní“. To nebyl protokolární šum. To byl první veřejný střet dvou mocenských center, která si od začátku měřila síly. A kdo si myslí, že lednové tření a červencová Ankara spolu nesouvisí, nerozumí tomu, jak se v Česku akumuluje politický konflikt.
Podstatné je, co se dělo mezi lednem a červencem. 8. dubna Pavel napsal premiérovi dopis, v němž oznámil, že se summitu NATO hodlá účastnit v čele delegace. Vláda měla tři měsíce na to, aby našla kompromis. Místo toho 22. června prezidenta z delegace vyřadila. Průhlednější manévr si lze těžko představit.
Ústava jako zbraň, ne jako pravidlo
Obě strany si z Ústavy vybraly to, co se jim hodilo. Pavel se opřel o článek 63 a o praxi, podle níž se hlava státu účastnila devatenácti z dvaceti summitů NATO. Vláda kontrovala tím, že summit je věcí jejího mandátu a že jde o „delegaci premiéra“. Obojí je ústavně obhajitelné. A právě proto je celý spor tak toxický: nejde o právo, jde o vůli k dominanci, která se právem jen maskuje.
Když Ústavní soud 24. června nařídil vládě prezidenta akreditovat a nebránit mu v účasti, vypadalo to jako Pavlovo vítězství. Jenže vláda pět dní nato stále mluvila o „delegaci premiéra“ a prezidentovi laskavě schválila vlastní letadlo. To není ústupek, to je laciný trik: formálně vyhovíte soudu, fakticky dáte najevo, že prezident letí jako trpěný host. Kdo ovládá jazyk, ovládá narativ. A kdo ovládá narativ summitu, ovládá obraz státu.
Ankara jako rentgen, ne jako rozbuška
Reportáže z Ankary popsaly dvě kolony, oddělené večeře, odlišné časy na Fóru obranného průmyslu. Spojenci viděli rozdělenou zemi. Ale to, co viděli, nevzniklo v tureckém horku. Vzniklo to v pražských kancelářích, kde se od dubna vedl tichý boj o to, kdo bude na nejviditelnější bezpečnostní akci roku vystupovat jako první hlas České republiky.
Zajímavý je přitom jeden detail, který celou vládní argumentaci podkopává zevnitř. Babiš sám ještě na začátku ledna připouštěl, že „je pravda, že jsem řekl, že by tam měl jet pan prezident“. Později už svůj názor nechtěl veřejně zopakovat. Ten posun není záhadný. Je to čitelný mocenský přepínač: dokud vláda neměla důvod prezidenta vytlačit, summit sdílet mohla. Jakmile se rozhodla, že bezpečnostní agendu chce vlastnit celou, Pavel se stal překážkou.
Strukturální vada, ne osobní antipatie
Bylo by pohodlné celý spor odbýt jako střet dvou silných eg. Jenže akademická literatura o poloprezidentských systémech popisuje přesně tento typ konfliktu jako strukturální riziko takzvaných režimů s dvojí legitimitou. Prezident zvolený přímo lidem a premiér vzešlý z parlamentní většiny mají oba demokratický mandát a oba mají důvod tvrdit, že právě oni reprezentují stát. V klidných dobách se to řeší gentlemanskou dohodou. V neklidných dobách se to řeší Ankarou.
Český případ je přitom v evropském srovnání neobvykle ostrý. Spory Zemana se Sobotkou i Fialou se odehrávaly uvnitř domácí personální politiky. Babiš s Pavlem svůj konflikt vynesli na mezinárodní scénu, přímo na summit NATO, přímo před oči spojenců, kteří v tu chvíli řešili reálné bezpečnostní hrozby. To není jen trapnost. To je strategické sebepoškození státu, který chce být brán vážně jako spojenec utrácející dvě procenta HDP za obranu.
Kdo za to nese víc
Podle nás je odpovědnost rozložena nerovnoměrně. Pavel spor eskaloval kompetenční žalobou a trváním na vlastním výkladu prezidentské role. Ale institucionální agresi zahájila vláda: vyřadila prezidenta z delegace, ignorovala měsíce nabídek ke kompromisu a i po zásahu soudu odmítla uznat, že hlava státu na summitu NATO není host, ale ústavní činitel. Babiš nechtěl sdílet scénu. A protože ji sdílet nechtěl, Česko na ni přijelo rozdělené.
Ankara nic nezačala. Ankara jen ukázala, co se stane, když dva muži s demokratickým mandátem odmítnou uznat, že stát má jen jednu zahraniční politiku. Příští summit přijde a s ním stejná otázka. Odpověď zatím nemá nikdo.