Spor Babiše a Pavla o Ankaru je fraška zaviněná nepochopením ústavy. Politici by si ji měli důkladně přečíst

Česká politika si právě předvedla, že dokáže z obyčejné akreditace na summit NATO vyrobit ústavní krizi, do které se musí vložit soud.

Zdroj fotografie: Pražský hrad

Tři měsíce dopisů, odkladů, tiskových konferencí a mediálních vzkazů, a na konci stejně oba, prezident i premiér, seděli v Ankaře u jednoho stolu. Celý spor o to, kdo smí za Česko vystupovat na summitu NATO 7. a 8. července 2026, nebyl testem ústavního práva. Byl testem politické kultury. A ten Česko nezvládlo.

Ústava není šifra, stačí ji otevřít

Článek 63 Ústavy České republiky říká jasně: prezident zastupuje stát navenek. Článek 67 říká neméně jasně: vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. A článek 77 dodává, že premiér vystupuje jejím jménem. Žádný z těchto článků druhý neruší. Dohromady tvoří systém, který předpokládá jednu věc, že dospělí lidé ve vrcholných funkcích budou schopni se domluvit.

Místo toho se Andrej Babiš a Petr Pavel rozhodli vytrhávat z ústavy jednotlivé věty jako z kontextu vytrženou SMS a mávat jimi před kamerami. Premiér tvrdil, že zahraniční politiku řídí vláda, a proto prezident na summit nepatří. Prezident trval na tom, že zastupuje stát navenek, a proto na summit patří automaticky. Obě tvrzení jsou polopravdy. A polopravda v ústech ústavního činitele je horší než lež, protože vypadá věrohodně.

Chronologie jednoho zbytečného průšvihu

Podívejme se, jak rychle se dá z rutinní záležitosti vyrobit politická fikce:

• 8. dubna 2026 – Pavel posílá premiérovi dopis s oznámením, že se hodlá summitu v Ankaře zúčastnit. Standardní krok, jaký jeho kancelář dělala opakovaně. Ještě v červenci 2024 vláda bez jediného škobrtnutí vyslala na washingtonský summit delegaci vedenou právě Pavlem.
• 8. června 2026 – Vláda rozhodnutí odkládá. Babiš na tiskové konferenci mluví o obranných výdajích, o odpovědnosti kabinetu, o čemkoli jiném než o tom, proč nedokáže odpovědět na jednoduchý dopis.
• 22. června 2026 – Vláda schvaluje delegaci vedenou premiérem. Bez prezidenta. Dva týdny před summitem.
• 23. června 2026 – Pavel veřejně reaguje, připomíná, že na devatenácti z dvaceti předchozích summitů prezident přítomen byl, a nabízí kompromis.
• 24. června 2026 – Ústavní soud nařizuje předběžné opatření: prezidentovu akreditaci obnovit, další překážky zakázat.
• 29. června 2026 – Vláda prezidenta do delegace formálně zařadí, ale trvá na tom, že v čele stojí premiér. Pavel vzápětí prohlašuje, že vláda smysl soudního rozhodnutí obchází.
• 7. a 8. července 2026 – Oba sedí v Ankaře. Večeře lídrů, společné foto, jednání Severoatlantické rady. Svět se točí dál.

Tři měsíce. Kvůli jedné akreditaci. Politolog citovaný Českou televizí to označil za nejostřejší kompetenční spor od vzniku samostatné republiky v roce 1993. A to se v minulosti přetahoval Zeman s Nečasem o velvyslance.

Průhledný manévr z obou stran

Řekněme si na rovinu: ani jedna strana nehrála čistě o ústavu. Babiš věděl, že Ankara bude nepříjemné fórum. Česko tam mělo vysvětlovat, proč nesplnilo dvouprocentní závazek na obranu, zatímco aliance tlačila na pětiprocentní cíl do roku 2035 a schvalovala 70 miliard eur pro Ukrajinu na rok 2026. Mít vedle sebe na takovém summitu prezidenta, který může mluvit vlastním hlasem, je pro premiéra nepohodlné. Vyřadit ho z delegace byl laciný trik, jak si pojistit kontrolu nad narativem.

Pavel zase spor rámoval jako obranu ústavních principů, ale jeho veřejná vyjádření měla nepřehlédnutelný podtón osobní frustrace. Kompromisní návrh přišel až po vládním rozhodnutí, nikoli před ním. Proč ne dřív? Proč ne v dubnu, kdy dopis odeslal?

Obě strany mluvily o součinnosti. Žádná ji nepraktikovala.

Soud jako hasič politického požáru

Předběžné opatření Ústavního soudu z 24. června zachránilo situaci, ale zároveň odhalilo její absurditu. Nejvyšší soudní instance v zemi musela řešit, zda hlava státu smí jet na summit Severoatlantické aliance, jejímž je Česko členem. To není normální. To je selhání.

Důležité je, co soud neřekl. Neřekl, že prezident musí automaticky vést delegaci. Neřekl, že má poslední slovo v zahraniční politice. Ochránil jeho účast, nikoli jeho monopol. Meritorní rozhodnutí zatím chybí a podle dostupných informací přijde v řádu měsíců. Do té doby zůstává otevřená otázka, jak přesně vypadá dělba rolí na vrcholných fórech, a jestli se příště bude opakovat stejné divadlo.

Podle nás je odpověď jednoduchá: pokud se čeští politici nenaučí číst ústavu jako celek, a ne jako zásobárnu argumentů pro tiskové konference, bude se opakovat. Rakousko i Slovensko mají v ústavách prakticky totožnou dvojkolejnost: prezident zastupuje stát navenek, vláda je vrcholný orgán výkonné moci. Funguje to tam bez soudních zásahů. Ne proto, že by měly lepší ústavu, ale proto, že mají funkční zvyklost loajální spolupráce.

Co z toho zbývá

Ankara odhalila víc než spor o jednu židli u turecké večeře. Odhalila, že česká ústavní kultura stojí na tenkém ledě tam, kde text předpokládá dobrou vůli. Oba aktéři z toho vyšli poškozeni: Babiš jako ten, koho musel opravit soud, Pavel jako ten, kdo nedokázal prosadit kompromis bez soudu. A Česko jako země, která před spojenci nedokáže vyřešit, kdo za ni mluví.

Příště by stačilo otevřít ústavu, přečíst ji celou a pak zvednout telefon. Ne podat žalobu.