Stydí se ANO za své koaliční partnery? Senátní volby jsou jasným důkazem, že se SPD a Motoristy nedokáže domluvit na jediném kandidátovi
Koalice, která spolu nechce na billboard, nemá společný projekt státu. Senátní volby 2026 to dokázaly tvrdými čísly.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politického pokrytectví, který se neprojevuje lží, ale mlčením. ANO, SPD a Motoristé sobě spolu hlasují ve Sněmovně, spolu sedí ve vládě, spolu se usmívají na tiskových konferencích, ale jakmile přijde řeč na společnou kandidátku do Senátu, nastane ticho, rozpaky a nakonec úprk každého na vlastní stranu barikády. Dvacet sedm senátních obvodů, dvacet sedm příležitostí ukázat voličům, že vládní trojice je víc než mocenská nutnost. Výsledek? Ani jeden doložený společný kandidát. Ani jeden společný billboard. Ani jeden společný leták.
Hegemon, který nechce sdílet značku
ANO přistoupilo k senátním volbám tak, jak přistupuje ke všemu: jako dominantní hráč, který nepotřebuje partnery, ale komparzisty. Hnutí deklarovalo vlastní kandidáty ve všech 27 obvodech. Ne ve dvaceti, ne ve dvaceti pěti, ve všech. SPD odpovědělo nasazením kandidátů v 26 obvodech z 27. Motoristé sobě mezitím tiše ustoupili k jiné volební prioritě, komunálním volbám, jako by senátní klání bylo nad jejich síly nebo pod jejich ambicemi. Menší partneři přitom opakovaně veřejně mluvili o výhodách koordinace. Jenže ANO jim nabídlo jediné: podpořte naše lidi, nebo jděte po svém. To není koaliční dohoda. To je ultimátum.
Stud, který se nepřizná, ale vyčte z chování
Žádný funkcionář ANO samozřejmě nevystoupil před kamery s větou „stydíme se za Okamuru a Macinku“. Tak hloupý nikdo není. Jenže chování mluví hlasitěji než tisková prohlášení. Kandidáti ANO v Praze podle INFO.CZ otevřeně zvažovali, zda do kampaně vůbec půjdou, pokud jim vedení „přidělá“ na materiály tváře koaličních partnerů. Regionální struktury hnutí odmítaly společnou značku se SPD a Motoristy, jako by šlo o toxickou přítěž, ne o vládní spojence. A kdo se může divit? V Praze má SPD pověst, která voliče ANO spíš odrazuje, a Motoristé balancují v průzkumech kolem pětiprocentní hranice přežití. Společný billboard by v takovém prostředí nebyl posilou, ale sabotáží vlastní kandidatury.
Tohle je mimořádně neobvyklá situace v polistopadové české politice. Koalice, jejíž členové se za sebe navzájem stydí natolik, že raději riskují tříštění hlasů v dvoukolovém většinovém systému, než aby vystupovali pod jednou střechou.
Opozice ukazuje, jak se to dělá
Kontrast s bývalou pětikoalicí je až trapně výmluvný. ODS sama uvádí, že většina jejích senátních kandidátů kandiduje v koalici a samostatně jdou jen čtyři. STAN veřejně představuje společně podporované kandidáty. Piráti mají v registru smluv řadu koaličních dohod pro konkrétní obvody. Podle iDNES opozice spolupracuje zhruba v polovině ze 27 obvodů.
Rozdíl je zásadní:
- Vládní blok: tři strany, nula společných kandidátů, vzájemná konkurence v desítkách obvodů.
- Opoziční tábor: koordinace přibližně ve 14 obvodech, koaliční smlouvy, společná podpora.
Bývalá pětikoalice přitom není žádný monolit; ODS, STAN, Piráti, KDU-ČSL a TOP 09 mají mezi sebou dost sporů. Ale dokážou se dohodnout na pragmatickém minimu: nekrást si hlasy tam, kde to rozhoduje o mandátu. Vládní trojice nedokáže ani tohle.
Moc drží pohromadě, co důvěra nedokáže
Proč se tedy koalice nerozpadne? Odpověď je cynicky prostá: aritmetika. ANO, SPD a Motoristé mají ve Sněmovně 108 křesel. Pohodlná většina, která nepotřebuje důvěru, stačí jí disciplína. SPD s preferencemi kolem 8,7 % potřebuje vládní viditelnost. Motoristé, kteří se v jednom průzkumu propadli pod pět procent a v jiném se nad ní jen těsně udrželi, potřebují vládní relevanci jako kyslík. Odejít z vlády by pro ně znamenalo politickou sebevraždu.
Jenže mocenská funkčnost není totéž co politická soudržnost. Vláda spolu hlasuje, protože musí. Ne protože chce. A senátní volby jsou první arénou, kde se tento rozdíl překlápí z kuloárů do veřejně měřitelných rozhodnutí. Registrace kandidátů končila 4. srpna 2026 v 16 hodin. Nešlo o akademickou debatu u kávy, ale o tvrdý termín, po kterém už není co vyjednávat.
Cena, kterou zaplatí všichni
Strategická cena nejednoty je přitom obrovská. Bývalá pětikoalice může podle odhadů přijít v Senátu až o 23 mandátů; vládní blok měl otevřené okno příležitosti k historickému průlomu v horní komoře. Místo toho do něj vstupuje rozhádaný, s kandidáty, kteří si budou navzájem krást hlasy v dvoukolovém systému, kde každý ztracený procent může rozhodnout o postupu do druhého kola.
A tady je jádro celého problému. ANO nepotřebuje SPD a Motoristy proto, že by je respektovalo. Potřebuje je proto, že bez nich nemá vládu. Ale vláda, která se bojí vlastního společného plakátu, těžko přesvědčí kohokoli, že má společnou vizi pro zemi. Dá se čekat, že tahle studená válka uvnitř koalice dojede až k řádným sněmovním volbám, ne proto, že by se partneři usmířili, ale proto, že žádný z nich nemá odvahu odejít jako první.
Vládní trojice ANO–SPD–Motoristé funguje jako manželství z rozumu, ve kterém se partneři představují každý zvlášť. Senát jim právě nastavil zrcadlo.