Summit NATO slibuje pikantní situaci: Skončí nakonec prezident s Babišem u jednoho stolu?
Česká delegace míří do Ankary se dvěma kapitány a jedním kormidlem. Výsledek? Protokolární absurdita evropského formátu.
Obsah článku
Kompetenční spor o vedení české delegace na summitu NATO 7.–8. července v Ankaře není jen trapná domácí tahanice. Je to nejčistší destilát toho, co se stane, když si dva nejvyšší ústavní činitelé nárokují tutéž symbolickou židli ve chvíli, kdy na ní záleží víc než obvykle. A záleží na ní hodně, protože Česko do Ankary přijíždí s oslabenou kartou v ruce: aliančním hodnocením obranných výdajů na pouhých 1,78 procenta HDP, tedy hluboko pod očekáváním spojenců. Kdo bude tuto nepříjemnou realitu vysvětlovat za hlavním stolem, je otázka, která přesahuje ego obou mužů.
Protokolární hybrid jako politická fikce
Summity NATO jsou ze své podstaty formátem pro hlavy států a vlád. Jedna země, jeden lídr u stolu. Tak to funguje od založení aliance a tak to fungovalo i na posledních třech summitech, kde českou delegaci vedl prezident Pavel, ve Vilniusu, Washingtonu i Haagu. Jenže Babišova vláda se rozhodla tuto kontinuitu přerámovat a 29. června schválila model, v němž je prezident sice akreditován jako součást oficiální delegace, ale v jejím čele stojí premiér. To je konstrukce, která nemá v české historii oporu. Ani v roce 2009, kdy na summit společně dorazili Václav Klaus a Mirek Topolánek, se hierarchie neotočila: delegaci formálně vedl prezident, premiér se připojil k jednání druhého dne.
Říkat tomuto uspořádání „kompromis“ je laciný trik. Je to protokolární hybrid, který neuspokojí nikoho a zároveň vysílá spojencům signál, že Česko nedokáže vyřešit ani otázku, kdo za něj mluví.
Ústavní soud rozhodl napůl, a tím nerozhodl vůbec
Celý spor se dostal až k Ústavnímu soudu, který vydal předběžné opatření: vláda musí prezidenta notifikovat jako součást delegace a nesmí mu bránit v účasti. Meritorní rozhodnutí ale přijde až za měsíce, tedy dávno po summitu. Pavel tak vyhrál vstupenku do sálu, ale ne klíč k hlavnímu stolu. A právě tady se odhaluje průhledný manévr vlády: formálně splnila soudní příkaz, obsahově ale prezidentovu roli osekala na úroveň doprovodu.
Bývalý šéf hradního protokolu Jindřich Forejt to pojmenoval přesně: pokud je prezident součástí delegace, protokolárně ji vede. Tak to čtou diplomatické zvyklosti, tak to čte alianční praxe. Vládní výklad, že premiér může být vedoucím delegace, v níž sedí hlava státu, je něco jako tvrdit, že kapitán lodi je steward, protože tak rozhodla posádka.
Kdo usedne na společné fotce, usedne do dějin
Řečnická otázka: koho uvidíme na ikonické společné fotografii lídrů NATO? Bude to Babiš, nebo Pavel? Nebo snad oba, což by byl v historii aliance unikát hodný poznámky pod čarou? Podrobný protokol pro Ankaru zatím zveřejněn nebyl, ale dosavadní praxe je jednoznačná. V Haagu 2025 byla i neformální večeře výslovně určena pro hlavy států a vlád. Představa, že hostitelské Turecko bude řešit český rébus dvou soupeřících reprezentantů, je pro Ankaru spíš diplomatická zátěž než zajímavá kuriozita.
Pavel přitom nabídl logické dělení: on na večeři lídrů, premiér s ministry na jednání o obranných výdajích. Vláda to odmítla. Proč? Protože přijmout tento kompromis by znamenalo uznat, že prezident má ve formátu lídrů přirozené místo. A to je přesně ten precedent, který si Babiš nemůže dovolit vytvořit.
Hádka o židli zakrývá prázdný talíř
Nejpikantnější na celé situaci není spor o protokol. Je to načasování. Summit v Ankaře bude silně zaměřen na obranné investice, průmyslovou spolupráci a plnění aliančních závazků. Česko tam přijíždí se dvěma problémy najednou: vnitřní roztržkou o reprezentaci a čísly, která mluví proti němu. Vláda sama v květnu zřídila funkci zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO, čímž de facto přiznala, že problém existuje.
Spojenci nebudou řešit, jestli u stolu sedí Pavel, nebo Babiš. Budou se dívat na to, jestli Česko plní, co slíbilo. A pokud uvidí zemi, která místo obranné strategie řeší, kdo komu smí podat ruku na chodbě prezidentského komplexu Beştepe, nálepka „potížista“ sice oficiálně nepadne, ale v kuloárech se zapíše spolehlivě.
Ankara jako zrcadlo české ústavní šedé zóny
Celý spor odhaluje něco hlubšího než osobní rivalitu dvou mužů. Česká ústava nechává zahraniční reprezentaci v šedé zóně mezi prezidentem a vládou, a dokud se obě strany dohodly, nikdo to neřešil. Teď se nedohodly. A ukázalo se, že nemáme jasné pravidlo pro situaci, která v jiných zemích vůbec nenastává, protože buď mají čistě prezidentský systém, nebo premiér jede sám a prezident zůstává doma.
Podle nás je výsledek předvídatelný: v Ankaře se oba muži fyzicky potkají, ale skutečný formát lídrů obsadí ten, koho alianční protokol a hostitelé uznají. A historická praxe i diplomatická logika mluví pro prezidenta. Vláda může doma vyhrát tiskovou konferenci, ale v sále Severoatlantické rady rozhoduje jiná gramatika.
Ankara 2026 bude teprve druhým summitem NATO na tureckém území po Istanbulu 2004. Pro Česko to ale nebude test spojenectví s Tureckem. Bude to test, jestli dokážeme přijet jako jeden stát, a ne jako dvě soupeřící delegace v jednom letadle.