Tahle slova Babiše přijdou draho. Jeho voliče naštval premiérův výrok o Íránu
Premiér Babiš odsoudil íránské útoky. Tím se ostře rozešel s částí vlastních voličů, právě ve chvíli, kdy válka v Perském zálivu začíná zdražovat náš každodenní život.
Obsah článku
Jedna věta na sociálních sítích a najednou to není spor jen s politickými soupeři. Babišův status o Íránu rozčílil profily, které bývají popisovány jako jeho nejvěrnější publikum. A děje se to ve chvíli, kdy střely z Perského zálivu začínají hýbat i českými peněženkami.
Věta na síti a vzpoura Babišova tvrdého jádra
„Absolutně odsuzujeme íránské útoky na Katar, Kuvajt, SAE, Bahrajn, Saúdskou Arábii a Jordánsko.“ Touto větou nový premiér Andrej Babiš, jmenovaný 9. prosince 2025, vystoupil na síti X a Facebooku a přihlásil Česko k jedné straně právě se rozhořívající války v Perském zálivu, jak připomínají například agenturní bleskové zprávy.
Pod statusem se ale do šiku nepostavili jeho tradiční odpůrci. Naopak, objevily se desítky účtů, které jsou přímo na jeho stránce a komentář na webu Forum 24 je označuje jako část Babišových vlastních příznivců. „Nějak začínáte fialovět,“ píše jeden z nich v komentáři, který autor textu cituje jako typický hlas Babišova tvrdého jádra. A právě tady začíná cena těchto slov.
Podle stejného komentáře se u Babišova statusu strhla „bouře části vlastních příznivců“, ilustrovaná sérií výtek k „přidání se k NATO“ a „zrazení vlastenců“. Autor nemluví o nájezdu anonymních trollů, ale o uživatelích, které výslovně označuje za Babišovy podporovatele a dokládá to konkrétními citovanými výroky. Jinými slovy, premiér naráží ne na bublinu, ale na publikum, ze kterého čerpá svůj volební vliv.
Jenže tenhle status nevisí ve vzduchoprázdnu českých facebookových válek, ale kopíruje reálnou eskalaci na Blízkém východě. Írán mezitím vypálil rakety a drony na cíle v Kataru, Spojených arabských emirátech, Bahrajnu, Saúdské Arábii i Kuvajtu, útoky podle přehledů 2026 Iran conflict a velkých agentur poškodily infrastrukturu, včetně energetických zařízení, a zabily či zranily civilisty i zahraniční pracovníky.
Babiš kvůli tomu svolává na brzké ráno Bezpečnostní radu státu s argumentem, že musí řešit repatriaci Čechů z regionu i dopady na českou ekonomiku. V tu chvíli se láme základní otázka, která už nezní, co si premiér o válce myslí, ale k jaké konkrétní válce se tak jednoznačně přihlásil.
Rušené lety, varování EASA a dražší benzín pro všechny
Cestujícím Qatar Airways začínají chodit zprávy o zrušených letech kvůli uzavření katarského vzdušného prostoru. Aerolinka oficiálně oznamuje dočasné přerušení spojů, dokud katarský úřad pro civilní letectví znovu neotevře oblohu.
Velká letiště v Dauhá, Dubaji a Abú Zabí omezují provoz a tisíce spojů dopravci ruší nebo odklánějí, což podle zahraničních médií dopadá i na pasažéry z Evropy včetně Česka. Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA) zároveň vydává bezpečnostní bulletin, který varuje před lety nad Perským zálivem.
Ve stejných dnech na českých pumpách dál rostou ceny. Brent po útocích Íránu skáče z úrovní kolem 72 až 73 dolarů k hranici 80 dolarů za barel a navazuje na už probíhající zdražování paliv u nás. Najednou tedy nejde o abstraktní solidaritu se „spojenci“, ale o letenky a účty, které platíme my všichni.
Do tohoto obrazu Babiš vkládá větu „Česko stojí za spojenci“ a bez výhrad podporuje americko izraelské údery na Írán, které označuje za reakci na „nekontrolovatelný íránský jaderný program“ a hrozbu pro Česko a Evropu. Jenže zatímco český premiér zaujímá jasnou pozici, v samotném Washingtonu se rozjíždí úplně jiná hádka, která jeho jednoduché sdělení staví do jiného světla.
Americký spor o válečné pravomoci a český premiér bez pochyb
V USA senátoři Tim Kaine a Chuck Schumer spolu s Adamem Schiffem tlačí na hlasování o nové War Powers rezoluci k Íránu. Má vynutit, aby Kongres schvaloval každé ofenzivní nasazení proti Teheránu. War Powers Resolution z roku 1973 totiž omezuje prezidenta v možnosti vést válku bez souhlasu zákonodárců a připomíná, že o vyslání vojáků nerozhoduje jeden člověk, ale volený parlament. Republikán Thomas Massie ve Sněmovně a Rand Paul v Senátu dlouhodobě prosazují stejný princip z druhé stranické barvy.
Vidíme tu paradox, který je pro českého čtenáře méně viditelný. Český premiér podporuje nálety, které část amerických politiků z obou stran považuje za právně sporné a nebezpečně neukotvené ve strategii. Babiš dlouhé roky buduje image „českého Trumpa“, podnikatele proti „tradičním elitám“, jak ho popisují i zahraniční profily. Jenže v íránské krizi jde v loajalitě k úderům dál než mnozí „antimainstreamoví“ Američané, k nimž se symbolicky hlásí.
Reakce, které Forum 24 cituje pod jeho příspěvkem, naznačují, že část jeho voličů spíš očekávala skeptičtější odstup od amerických náletů než bezvýhradný soulad. Teď v něm vidí premiéra, který se v klíčové bezpečnostní otázce posadil do křesla běžného pro natovského politika.
V tu chvíli se na náš vnitropolitický konflikt nalepí ještě jedna vrstva. Český online obraz Íránu, který často uhýbá do mýtů a zkratek opačným směrem, než jaké jsme viděli u Babiše, začíná v debatě hrát stejnou roli jako samotné události v Perském zálivu.
Mýty o Íránu, přifouknuté hrozby a skutečná cena slov
V českých diskusích pod íránskými příspěvky se objevují věty typu „Írán se jen brání“ nebo „Babiš se přidal k NATO proti oběti agrese“. Část komentujících žádá, aby premiér „nejdřív odsoudil USA a Izrael“ a teprve potom íránskou odvetu. Tato interpretace dělá z Teheránu skoro Robin Hooda Blízkého východu.
Jenže dostupné přehledy 2026 Iran conflict a zprávy velkých médií popisují něco jiného. Írán po 28. únoru 2026 vypálil rakety a drony na Katar, Kuvajt, SAE, Bahrajn i Saúdskou Arábii a způsobil škody na civilní infrastruktuře, včetně energetických zařízení, i lidské oběti mezi místními i zahraničními pracovníky. Když někdo v Česku označí takový úder za „spravedlivou odplatu“, odpojuje naši debatu od reality v Zálivu o pár tisíc kilometrů dál.
Druhý extrém vytváří sám premiér. Babiš mluví o „nekontrolovatelném íránském jaderném programu“ a přímém nebezpečí pro ČR i Evropu. V očích části voličů tím kreslí skoro apokalyptický scénář, v němž Teherán už sahá po červeném tlačítku.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii ale ve zprávách z roku 2025 popisuje situaci jinak. Írán sice nashromáždil přes 400 kilogramů uranu obohaceného až na 60 procent, což představuje vážné porušení závazků a důvod „vážného znepokojení“, ale agentura mluví o zásobách a omezeném přístupu inspektorů, ne o hotové zbrani připravené k odpalu. Annual Threat Assessment 2025 amerických rozvědek navíc uvádí, že Írán aktuálně jadernou zbraň nestaví, ačkoliv díky objemu vysoce obohaceného uranu zkrátil takzvanou breakout dobu, tedy čas potřebný k získání materiálu na jednu bombu.
Riziko tedy roste, ale jinak, než jak ho premiér líčí v domácím politickém boji. Na jedné straně část Babišových voličů idealizuje íránskou „odvetu“ a ignoruje mrtvé a zničená zařízení v Kataru, Bahrajnu či Saúdské Arábii, protože se tak snadněji vymezuje proti „americkému diktátu“. Na straně druhé premiér přifukuje jadernou hrozbu, aby legitimizoval jednoznačné přiklonění k náletům, které v samotných USA vyvolávají ústavní spor o válečné pravomoci prezidenta.
V obou případech vítězí emoce nad daty. Největší cenu Babišových slov o Íránu proto nakonec možná nezaplatí jen on na preferencích, ale my všichni, pokud místo reality přijmeme pohodlné příběhy o dobrých a zlých a přestaneme se ptát, k jaké konkrétní válce nás premiér svými větami vlastně přihlásil.
