Takhle Motoristé zacházejí s těmi, kteří jim nejdou na ruku: Novináři, kteří jim nejsou po chuti, nemohou na jejich tiskovky
Ministr zahraničí Petr Macinka proměňuje akreditace na tiskové konference v nástroj odměny a trestu. Kdo píše kriticky, zůstane za dveřmi Černínského paláce.
Obsah článku
Státní instituce placená z daní všech občanů si začala vybírat, kteří novináři smějí klást otázky a kteří ne. To není organizační opatření. To je politická fikce tiskové konference, inscenace, kde smí být jen ti, kdo neruší. Petr Macinka, předseda strany Motoristé sobě a od prosince 2025 ministr zahraničních věcí, tento model zavedl v lednu a podle všeho v něm pokračuje i na konci července 2026, kdy MZV svolalo akreditovanou tiskovku k budoucnosti Českých center. Deník N se opět nedostal dovnitř. Syndikát novinářů reagoval výzvou k bojkotu. A tady už nejde o spor jedné redakce s jedním ministrem, tady jde o to, jestli si veřejná instituce smí z akreditačního režimu udělat filtr na nepohodlné otázky.
Leden jako generálka: jak se z kapacity stala cenzura
Příběh začal 27. ledna 2026. Redaktorka Deníku N Zdislava Pokorná dostala od mluvčího ministerstva zprávu, že se tiskové konference zúčastnit nemůže. Když redakce nabídla jiného reportéra, odpověď zněla stejně, zákaz platil pro celou redakci. Na místě pak nevpustili ani fotografa Gabriela Kuchtu. Zdůvodnění? „Rozhodnutí ministra.“ Macinka sám to později vysvětloval trestním oznámením, které Motoristé podali na Pokornou a editora Michaela Švece. Jako by podání trestního oznámení, samo o sobě ještě nic neprokazující, automaticky zbavovalo novináře práva ptát se ministra na jeho resort.
Průhledný manévr. Ministerstvo si přitom vlastní pravidla akreditací zveřejnilo až 9. února 2026, tedy po skandálu, v odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. A co v těch pravidlech stojí jako legitimní důvod pro nevyhovění žádosti o akreditaci? Kapacita a bezpečnost. Nikde ani slovo o tom, že ministerstvo smí odmítnout redakci, protože její texty ministrovi vadí.
Pravidla, která si resort napsal sám, a sám je porušuje
Podívejme se na to střízlivě. Akreditační režim je běžný nástroj. Má ho Úřad vlády, mají ho další ministerstva. Nikdo rozumný netvrdí, že každý blogger s telefonem má právo sedět v první řadě na bezpečnostním brífinku. Jenže právě proto je tak nebezpečné, když se z akreditace stane selekční filtr řízený politickou preferencí.
Anglická verze akreditačních pravidel MZV jde ještě dál než české FAQ: výslovně uvádí, že na akreditaci není právní nárok a že se při posouzení bere v úvahu „důležitost a oblasti, které dané médium pokrývá“. Šíře diskrece, kterou si resort nárokuje, je pozoruhodná. A v rukou ministra, který ji prokazatelně použil k vyřazení kritického média, je přímo toxická.
Článek 17 Listiny základních práv a svobod garantuje právo na informace a zakazuje cenzuru. Zákon 106/1999 Sb. ukládá povinným subjektům informace poskytovat. Ministerstvo zahraničí je povinný subjekt. Když si začne vybírat, komu informace poskytne a komu ne, nepořádá tiskovou konferenci, castuje kompars ke své vlastní verzi reality.
Deset šéfredaktorů to řeklo jasně. A co teď?
Lednová reakce mediální scény byla jednoznačná. Deset šéfredaktorů (Novinky, Seznam Zprávy, Ekonom, Česká televize, ČTK, Hospodářské noviny, Reportér, Radiožurnál, Právo a Respekt) vyzvalo ministerstvo, aby na brífinky pouštělo všechna média. Syndikát novinářů postup označil za rozpor s principy demokratického právního státu a za diskriminaci kritických hlasů. Macinka pod tlakem veřejně slíbil, že přístup médií omezovat nebude.
A přesto se to podle dostupných informací opakuje. Půl roku poté, co ministr slíbil nápravu, svolá jeho resort akreditovanou tiskovku, a Deník N opět zůstává za dveřmi. Co je takový slib vlastně hoden? Řečnická otázka, na kterou odpověď zná každý, kdo sleduje, jak Motoristé zacházejí s veřejným prostorem.
Mezinárodní rozměr, který si Macinka nepřipouští
Syndikát novinářů není izolovaný spolek. Je aktivní v Mezinárodní federaci novinářů i v Evropské federaci novinářů. Už v květnu 2026 přes IFJ internacionalizoval spor o česká média veřejné služby. V červnu se k výzvě Syndikátu přidala EFJ společně s organizacemi jako Reportéři bez hranic, Evropský institut pro tisk, Evropská vysílací unie a další. Pokud by stejnou cestou putovala i kauza ministerských akreditací, výsledkem nebude právní sankce, bude to další zápis do evropského monitoringu svobody médií. Další červená vlaječka u České republiky v indexech, které čtou investoři, diplomaté a partnerské vlády.
Macinka je ministr zahraničí. Člověk, jehož úkolem je budovat mezinárodní reputaci země. Místo toho ji systematicky poškozuje tím, že z Černínského paláce dělá uzavřený klub pro vybrané.
Proč nejde jen o Deník N
Nejsilnější pointa celého příběhu neleží v tom, že ministr nemá rád jednu konkrétní redakci. Leží v tom, co se stane, když tento model zůstane bez nákladů. Akreditační režim mají všechna ministerstva. Pokud jeden resort úspěšně vyřadí kritické médium a nic se nestane, žádná sankce, žádný trvalý bojkot, žádný politický náklad, proč by to nezkusil další? A další?
Stát, který si vybírá „vhodné“ novináře, přestává být otevřenou demokracií a začíná být režií. Laciný trik s akreditací je jen vstupní brána. Za ní čeká prostor, kde se otázky nekladou, odpovědi se nedávají a veřejnost se dozvídá jen to, co ministr uzná za vhodné.
Macinka v lednu slíbil, že se to nebude opakovat. V červenci se to podle dostupných informací opakovalo. Jediná otázka, která zbývá, není, jestli si to ministr může dovolit, ale jak dlouho mu to budeme nechávat procházet.