Takto vláda a prezident reprezentují naši zemi? Trapné divadlo „summit NATO“ už je hitem i v zahraničí
Česko dokázalo něco, co se v dohledatelné historii NATO nepodařilo žádné jiné členské zemi: přivézt na aliační summit místo jasné pozice domácí soudní spor o to, kdo vlastně smí sedět u stolu.
Obsah článku
7. července se v Ankaře otevře summit, na kterém se bude jednat o budoucnosti kolektivní obrany, o penězích, o Ukrajině. Česká republika tam dorazí s delegací, jejíž složení musel nařídit Ústavní soud. Ne proto, že by se stalo něco nepředvídatelného, ale proto, že vláda Andreje Babiše se rozhodla vlastního prezidenta z delegace vyškrtnout, a když ji soud zastavil, dopsala ho zpátky tak, aby to vypadalo jako laskavost. Tři dějství za deset dní, každé trapnější než předchozí. A každé zachycené mezinárodními agenturami.
Tři kroky ke světové ostudě
22. června vláda schválila delegaci na summit: premiér Babiš, ministr obrany Zůna, ministr zahraničí Macinka. Prezident Petr Pavel, bývalý předseda Vojenského výboru NATO, člověk, kterého v bruselských chodbách znají jménem, na seznamu chyběl. Babiš to zdůvodnil „praktickými důvody“ a potřebou hájit vládní postoje k obranným výdajům. Praktické důvody. Jako by šlo o obsazení služebního auta na výjezd do Bruselu, ne o nejvyšší jednání Aliance.
O den později Pavel podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. 24. června soud vydal předběžné opatření: vláda musí prezidenta bezodkladně notifikovat jako součást oficiální delegace a nesmí mu v účasti bránit. 29. června vláda prezidenta „dopsala“, ale jako člena delegace vedené premiérem. Hlavní jednání si ponechala. Pavel dostal roli statisty ve vlastním divadle.
Kdo si myslí, že tím věc skončila, nesledoval tiskové konference. Babiš tentýž den prohlásil, že nejlepší by bylo, kdyby prezident na účasti netrval. Pavel odpověděl, že vláda nerespektuje ani soudní opatření, ani protokolární zvyklosti. Uklidnění nepřišlo. Přišlo další kolo.
Export resentimentu na světovou scénu
Summity NATO jsou formálně jednáním hlav států a vlád. Ne ministrů, ne úředníků, hlav států. Česká praxe tomu odpovídala: Pavel vedl delegaci ve Washingtonu 2024 i v Haagu 2025. Ještě v květnu 2026 stál v čele české delegace na summitu Bukurešťského formátu, který byl výslovně přípravou na Ankaru. O měsíc později ho vláda škrtla.
A svět se díval. Reuters rozeslala zprávu o „trapném sporu“ a popsala, že Češi se nedokážou dohodnout, kdo bude sedět na klíčových jednáních. V první vlně agentura použila formulaci „porušení tradice a vyvolání právního sporu“. Euronews s AP shrnuly, že prezident musel kvůli účasti na vlastním summitu žalovat vlastní vládu. Rumunská Digi24 to přeložila do titulku, který nepotřebuje komentář: „Vlastní vláda ho nechce.“ A turecká Anadolu Agency, tedy agentura hostitelské země summitu, referovala o soudním příkazu a připomněla, že účast českých prezidentů na summitech je ustálenou praxí.
Tohle není česká bublina přetečená přes hranice. Tohle je agenturní distribuce do desítek redakcí po celém světě. Srovnatelný veřejný soudní spor o složení delegace jiné členské země se nám v dostupném pokrytí NATO nepodařilo dohledat. Česko je originál.
Nejde o ega, jde o kontrolu nad příběhem
Bylo by pohodlné celou věc odbýt jako střet dvou ješitností. Jenže vládní motivace má tvrdší jádro. Babiš sám přiznal, že summit bude pro Česko nepříjemný, protože se tam bude obhajovat česká bilance obranných výdajů. Rozpočet na rok 2026 dává na obranu něco přes 1,7 % HDP, tedy pod základní dvouprocentní hranici, kterou Aliance považuje za minimum. Nový závazek z haagského summitu mluví o 3,5 % plus 1,5 % na průmysl do roku 2035. Americký velvyslanec Nicholas Merrick veřejně varoval, že české neplnění dopadá na celou Alianci.
V tomto světle dává vládní manévr cynický smysl: kdo sedí u stolu, ten kontroluje narativ. Pavel jako bývalý vojenský představitel NATO a zastánce vyšších výdajů by v Ankaře mohl říkat věci, které se vládě nehodí. Vyškrtnutí prezidenta nebylo administrativní přehlédnutí. Byl to průhledný pokus zajistit, aby za Česko mluvil jen ten, kdo bude obhajovat vládní linii, i když je ta linie v rámci Aliance neobhajitelná.
Kořeny konfliktu sahají hlouběji
Ankara není začátek příběhu. Už v únoru 2026 AP popsala, jak ministr Macinka prezidentovi vyhrožoval důsledky, včetně snahy zabránit mu v reprezentaci na summitu NATO, poté co Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem kvůli jeho starším rasistickým a homofobním výrokům. Následovaly masové demonstrace na podporu prezidenta, hlasování o nedůvěře, měsíce veřejného přetahování.
Pavel přitom konflikt neotevřel ze dne na den. Už 8. dubna poslal premiérovi dopis, v němž oznámil úmysl zúčastnit se summitu v čele delegace a pozval ho ke spolupráci. Nabízel kompromis: neformální večeře pro prezidenta, formální jednání pro premiéra s ministry. Vláda rozhodnutí odkládala až do 22. června, tedy těsně před lhůtu pro notifikaci delegace organizátorům. Jako by čekala, až bude pozdě na dialog.
Opozice reagovala ostře. Martin Kupka mluvil o porušení demokratických zvyklostí, Petr Fiala o „nízké, pomstychtivé politice“, Jan Lipavský o pokračování špinavé kampaně. Ale ani opoziční výkřiky nezměnily fakt, že Česko na summit NATO odjíždí s delegací, jejíž legitimitu musel potvrdit soud.
Co si o nás budou myslet
Formální sankce ze strany NATO nehrozí, Aliance takto nefunguje. Škoda je jiného druhu. Bývalý diplomat Jan Jireš to pojmenoval přesně: pokud Češi vlastní neschopností domluvit se způsobují organizační komplikace, začnou působit jako potížisté. A potížista, který zároveň neplní finanční závazky, nemá u spojeneckého stolu velkou váhu.
Česko do Ankary nepřiveze jasnou pozici k obraně, k Ukrajině, k budoucnosti Aliance. Přiveze příběh o zemi, která potřebovala soudní příkaz, aby na summit hlav států poslala vlastní hlavu státu. Horší vizitku si malý středoevropský stát, který svou bezpečnost staví na spojenectví, nemohl vyrobit.