Temná budoucnost demokracie v Česku: Dříve se rozprodávaly státní podniky, dnes se privatizuje veřejný prostor
Česká demokracie nechřadne pod tanky, ale pod smlouvami o vlastnictví médií a tichou dohodou o tom, co je ještě „realistické“ chtít.
Obsah článku
Politická představivost v této zemi se zužuje způsobem, který většina lidí ani neregistruje, protože to nevypadá jako cenzura. Vypadá to jako normální zpravodajství, jako běžný tok témat, jako rozumný pragmatismus. Jenže právě v tom spočívá ten nejúčinnější druh privatizace: nepřevádí se továrny, ale hranice toho, o čem se smí vůbec přemýšlet jako o politické alternativě. V devadesátých letech jsme se naučili přijmout, že stát musí rychle prodat, co mu patří. Dnes přijímáme, že pár vlastníků médií a fosilního kapitálu smí určovat, které otázky jsou legitimní a které „ideologické“. A říkáme tomu pluralita.
Devadesátky jako šablona: co se tehdy naučilo a co se dnes opakuje
Kupónová privatizace nebyla jen ekonomická operace. Byla to kulturní revoluce, která Čechům vštípila jednu klíčovou lekci: veřejné vlastnictví je podezřelé, soukromé je efektivní, a kdo to zpochybňuje, brzdí pokrok. Vláda Václava Klause v roce 1992 ve svém programovém prohlášení mluvila o „masivní a rychlé privatizaci“ jako o samozřejmém synonymu svobody. Ministerstvo průmyslu schválilo seznam podniků k privatizaci v červenci 1991 a první převody běžely už v říjnu téhož roku. Rychlost byla ctnost. Pochybnost byla překážka.
Tahle logika nikam nezmizela. Jen změnila předmět. Tehdy se převáděly ocelárny a chemičky. Dnes se převádí něco mnohem cennějšího: schopnost definovat, co je veřejný zájem, co je přijatelná budoucnost a co je naopak „nerealistická utopie“. A převádí se to do rukou lidí, jejichž byznysový zájem je v přímém rozporu s obsahem té debaty.
Kdo vlastní budoucnost: Křetínský, Tykač a strukturální moc nad agendou
Netvrdím, že Daniel Křetínský volá šéfredaktorům a diktuje titulky. Takový důkaz nemám a pravděpodobně neexistuje, protože to ani není potřeba. Stačí vlastnit. Křetínský jako předseda představenstva a padesátiprocentní vlastník Czech Media Invest drží přes Czech News Center přední mediální dům a k tomu rozhlasové stanice. Pavel Tykač přes firmu TYMEPRAX získal polovinu skupiny Mafra, což ÚOHS schválil bez většího rozruchu. Oba jsou zároveň hluboce zakotveni v energetickém sektoru. Oba mají zcela konkrétní důvod, aby veřejná debata o klimatu, emisních povolenkách a energetické transformaci probíhala v určitém tónu.
A ona v tom tónu probíhá. Media Pluralism Monitor 2026 přiděluje Česku riziko tržní plurality 74 % a explicitně mluví o rizicích pro redakční nezávislost plynoucích z koncentrovaného vlastnictví a širších ekonomických aktivit majitelů médií. To není konspirační teorie. To je měřitelný strukturální fakt. Celkové riziko pro českou mediální pluralitu činí 51 %, což nás řadí těsně vedle Polska (52 %) a daleko od skandinávského standardu. Maďarsko je na 75 %, ale to je slabá útěcha: být o stupeň lepší než orbánovský model neznamená být v pořádku.
Strukturální moc nepotřebuje příkazy. Stačí, že určitá témata se opakovaně rámují jazykem nákladů, chaosu a ideologie, zatímco alternativy se prostě neotevírají. Oxfordská studie o české klimatické obstrukci to pojmenovává jako „vítězství ze setrvačnosti“: obstrukční rámec je natolik mainstreamový, že už nepotřebuje agresivní lobbying. Stačí, že média fungují jako pasivní udržovatelé statu quo.
Proč to nikdo nepojmenovává: anatomie neviditelné privatizace
Kdyby šlo o cenzuru, lidé by se bouřili. Jenže tohle není cenzura. Tohle je něco sofistikovanějšího: je to privatizace salience, tedy toho, co se vůbec dostane na pořad dne a v jakém rámci. Podle průzkumu STEM zná systém emisních povolenek ETS2 přesně jen 15 % české populace, zatímco zhruba polovina si s ním spojuje hlavně vyšší náklady nebo více byrokracie. To není náhoda. To je výsledek let mediálního rámování, které z klimatické politiky udělalo synonymum pro zdražování a byrokratický šikanismus.
A právě do tohoto prostoru vstupují Motoristé sobě s geniálně jednoduchým trikem: nemusí popírat klimatickou změnu. Stačí nabídnout kulturně srozumitelný antiaktivistický rámec, mluvit o „adaptaci místo ideologie“ a odmítat environmentální restrikce jako hrozbu pro běžný život. Funguje to, protože půda je připravená. Výzkumný projekt CIDAPE, jehož českou část vedou Ondřej Císař a Linda Coufal, přitom v deliberativních panelech v Praze a Mostě zjistil, že lidé své postoje dokáží revidovat, když dostanou prostor pro facilitovanou debatu. Postoje nejsou zabetonované. Jsou jen systematicky nerozpohybovávané.
Mimochodem, 13. července 2026 poslanec Filip Turek havaroval v centru Prahy na křižovatce u I. P. Pavlova; sanitka skončila na střeše, její řidič byl zraněn. Turek vyvázl bez zranění. Mediální pozornost se okamžitě soustředila na nehodu jako na incident. Nikdo se neptal, proč zrovna politik fosilního populismu jezdí v centru města způsobem, který symbolicky shrnuje celý jeho politický projekt: rychle, bez ohledu na okolí, s přesvědčením, že pravidla platí pro ostatní.
Není pozdě, ale skoro
Říct, že je pozdě, by bylo pohodlné. Znamenalo by to, že se nemusíme snažit. Jenže data ukazují opak. Polsko zůstává pluralitnější než Maďarsko. Maďarsko samo po dubnu 2026 vstoupilo do fáze možné institucionální obnovy. České deliberativní panely ukazují, že ani konspirační odbočky nerozbily schopnost skupin navrhnout vlastní klimaticko-justiční scénáře. Mechanismy existují: transparentní pravidla pro vlastnictví médií, silnější ochrana veřejnoprávních institucí, dotažení evropské regulace, funkční samoregulace. Nic z toho není technicky nemožné. Všechno z toho je politicky nepohodlné pro ty, kdo z nynějšího stavu profitují.
A právě proto se o tom nemluví. Privatizace budoucnosti totiž funguje nejlépe tehdy, když se tváří jako přirozený stav věcí. Když se lidé ještě smí hádat o detailech, ale už ne o tom, kdo nastavuje mantinely myslitelného. Česká demokracie není mrtvá. Ale ten, kdo jí píše pravidla, už dávno není veřejnost.