Tohle se Babišovi nepovedlo: Nechat si napsat návod, jak ignorovat prezidenta, je zbabělé, ukázat ho veřejně je trapné
Premiér omylem odhalil komunikační kartu radící „maximálně ignorovat“ hlavu státu. A pak tvrdil, že mu ji poslal fanoušek.
Obsah článku
Suverénní státník si nenechává psát tahák, jak se chovat k prezidentovi vlastní země. Suverénní státník ví, co si myslí, řekne to nahlas a nese za to odpovědnost. Andrej Babiš udělal přesný opak: nechal si připravit strukturovaný manuál, jak Petra Pavla systematicky zmenšovat, a když mu papír vyklouzl před kameru, schoval se za anonymního „občana nebo fanouška“. Tím se z jednoho trapného okamžiku staly dva. První je zbabělost strategie, druhý je neschopnost ji udržet v tajnosti.
Manuál na ignorování ústavy
Kdo potřebuje písemný návod, jak jednat s hlavou státu, přiznává tím jednu věc: že jeho postoj není přirozený, ale vyrobený. Komunikační karta, kterou Babiš v neděli 19. července ukázal ve svém facebookovém videu, není žádný nahodilý vzkaz od voliče. Používá interní jazyk „nám“ a „spor s ním nám nic nepřináší“, rozděluje role mezi premiéra a místopředsedu Macinku, radí „v maximální možné míře IGNOROVAT“ a doporučuje prezidenta přerámovat na „lídra opozice“ a „loutku svého okolí“. To není dopis fanouška. To je klasická komunikační karta, jakou produkují poradenské týmy. Expert Karel Komínek to pro Seznam Zprávy řekl bez obalu: fanouškovská verze je velmi nepravděpodobná.
A přesně tady leží jádro problému. Nejde o to, že premiér má poradce. Poradce má každý. Jde o to, že celá strategie stojí na přesvědčení, že prezidenta republiky lze administrativně přeřadit do kategorie stranického soupeře, a přitom veřejně tvrdit, že vztahy fungují „normálně“. To není politika. To je politická fikce.
Tři měsíce eskalace zabalené do úsměvu
Babišova linie se od dubna proměnila tak dramaticky, že ji nelze vysvětlit jinak než řízenou eskalací. V dubnu na tiskové konferenci tvrdil, že prezidentovi „určitě bránit nebudeme“ a že nechce řešit ústavu přes média. Přitom Pavel už 8. dubna poslal premiérovi dopis s návrhem společné účasti na summitu NATO a výslovně žádal „loajální spolupráci“. Odpovědí mu bylo ticho, pak stupňující se tlak a nakonec červnová výzva, aby na summit raději vůbec nejezdil.
Z „nebráníme“ se stalo „nejeďte“. Z formální zdvořilosti se stal kompetenční spor u Ústavního soudu. A z údajně spontánního konfliktu se v červenci vyklubala předtištěná karta s pokyny, koho ignorovat a koho nechat reagovat místo premiéra. Kdo tohle vidí jako přirozený vývoj politického vztahu, buď neumí číst, nebo nechce.
Zbabělost schovaná za „fanouška“
Označme věc pravým jménem: nechat si napsat útočnou strategii proti hlavě státu a pak tvrdit, že to byl nápad nějakého občana, je zbabělé. Ne proto, že by premiér nesměl mít vůči prezidentovi výhrady. Smí. Ale suverénní politik své výhrady přizná. Řekne: ano, s prezidentem nesouhlasím, a tady je důvod. Babiš místo toho vytvořil situaci, kde útočí skrytě a veřejně se tváří smířlivě. Na pondělní tiskové konferenci 20. července mluvil o „normálních“ vztazích, zatímco vysvětloval papír doporučující prezidenta ignorovat. Jak přesně mají obě věci platit současně?
Tento průhledný manévr má navíc konkrétní právní rozměr. Vláda ve svém vyjádření pro Ústavní soud sama popisuje spor jako „mocensko-politické soupeření“ a hájí se tím, že premiér žádné z prezidentem iniciovaných setkání neodmítl. Že jedná v dobré víře. Že spolupráce funguje. A teď si představte, jak tato obhajoba vypadá ve světle karty, která radí hlavu státu „v maximální možné míře IGNOROVAT“. Ústavní soud už v předběžném opatření zdůraznil zachování dosavadní praxe a zákaz bránění prezidentově účasti. Uniklá karta je pro vládní právníky argumentační mina, na které si sedli sami.
Kdo zmenšuje, zmenšuje sebe
Celý tento příběh má jednu ironickou pointu. Babiš se v komunikační kartě snaží Pavla zmenšit: udělat z něj lídra opozice, loutku okolí, člověka, kterého stačí ignorovat. Jenže právě tím zmenšuje sám sebe. Premiér, který potřebuje tahák na to, jak mluvit o prezidentovi, nepůsobí jako silný lídr. Působí jako politik, který se bojí přímé konfrontace a raději ji řídí přes anonymní manuál.
Srovnejte to s Pavlem, který v dubnu napsal otevřený dopis, v červnu podal ústavní žalobu pod vlastním jménem a v červenci odjel na summit do Ankary, kde vedl bilaterální jednání. Můžete s jeho pozicí nesouhlasit, ale je transparentní. Víte, co si myslí, protože to řekne. U Babiše to nevíte. Víte jen to, co mu někdo napsal na papír, který neměl být vidět.
A právě to je na celém incidentu nejhorší. Ne samotný únik. Ne obsah karty. Ale odhalení mechanismu, ve kterém se premiérova veřejná slova rozcházejí s jeho zákulisní strategií tak zásadně, že stačí jeden neopatrný záběr a celá fasáda „normálních vztahů“ se sesype. Kdo chce být státníkem, musí unést, že jeho slova a činy budou posuzovány vedle sebe. Babiš v tomto testu neobstál.