Tohle tady nebylo ani za Zemana. Hrad a vláda jsou ve válce. Kdo po Ankaře čekal příměří, byl naivní
Česká politika vstoupila do režimu, v němž prezident a vláda řeší spory přes Ústavní soud a prezidentská veta. Dvě fronty najednou, žádné příměří na obzoru.
Obsah článku
Kdo si myslel, že společná fotka z Ankary vymaže měsíce institucionálního střetu, nepochopil vůbec nic. Ne o chemii mezi Pavlem a Babišem tu jde, ne o uražené ego, ne o to, kdo komu nepodal ruku na letišti. Jde o něco daleko tvrdšího: o výklad státu, o mantinely moci a o to, kdo smí rozhodovat o stovkách miliard. A právě proto je každá naděje na příměří politickou fikcí.
Dvě fronty, jeden střet
Představa, že Hrad a vláda vedou izolované přestřelky, je laciný trik optického klamu. Ve skutečnosti tu běží dvě linie jednoho konfliktu, které se v červnu a červenci 2026 spojily do jediné mocenské osy. První linie je kompetenční spor o Ankaru: prezident podal žalobu, Ústavní soud musel vládě předběžně nařídit, aby ho na summit pustila. Druhá linie je veto fiskální novely z 22. července, kterým Pavel vrátil Sněmovně zákon rozvolňující rozpočtová pravidla. Kdo tyto dvě věci čte odděleně, čte špatně. Obě mají společného jmenovatele: spor o to, kde končí vládní flexibilita a kde začíná ústavní brzda.
Proč Ankara nemohla nic vyřešit
Očekávat od summitu NATO diplomatický reset mezi Hradem a vládou mohl jen ten, kdo si plete protokol s politikou. Ano, Pavel se summitu zúčastnil. Ano, Babiš tam komunikoval závazek navýšit obranný rozpočet o 36 miliard korun. Jenže summit neřešil ani kompetenční žalobu, ani novelu veřejných rozpočtů. Řešil Ukrajinu a aliační závazky. Představa, že společná přítomnost v jednom sále automaticky smaže spor o výklad ústavy, je tak naivní, až to bolí. Ústavní soud sám řekl, že konečné rozhodnutí přijde v řádu měsíců. Měsíců, ne hodin strávených na tureckém koberci.
Tohle Zeman nedělal, protože nemusel
Srovnání se Zemanovou érou není nadsázka, je to studená kalkulace. Zeman se s vládami hádal ostře, veřejně, někdy až vulgárně. Ale spor nikdy nedospěl k tomu, že by Ústavní soud musel předběžným opatřením řešit, zda prezident smí zastupovat stát na summitu NATO. Pavel sám připomněl, že prezident vedl českou delegaci na 19 z 20 summitů napříč érami Havla, Klause i Zemana. Babišova vláda tedy sáhla do praxe, kterou respektoval i politik, jehož vztah k ústavním konvencím byl, řekněme, tvořivý. A k tomu přidejte veto zásadní rozpočtové předlohy. Za Zemana jsme viděli politickou šikanu. Teď vidíme institucionální srážku na dvou frontách současně.
Veto jako rentgen vládního apetitu
Nejzajímavější na celém sporu není samotný akt veta, ale to, co prezidentův dopis Sněmovně odhaluje o ambicích vlády. Novela totiž nezavádí jen prostor pro vyšší obranné výdaje nad 2 % HDP. Přidává plošnou výjimku pro dopravní, vodní a energetickou infrastrukturu mimo výdajové rámce, bez spodního prahu. Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl v rozhovoru pro HN odhadl potenciální dopad na schodek kolem 100 miliard korun. A Pavel navíc upozorňuje, že zákon ruší čtvrtletní zprávy o plnění rozpočtu pro rozpočtový výbor a oslabuje garanční roli Sněmovny u parlamentních kapitol. Jinými slovy: vláda nechce jen víc utrácet, chce utrácet s menší kontrolou. To není modernizace fiskálního rámce. To je přesun moci od parlamentu k exekutivě, zabalený do řečí o bezpečnosti.
Kdo vyhraje, prohraje stát
Sněmovna může veto přehlasovat 101 hlasy. Může. Ale každý poslanec, který zvedne ruku, ponese odpovědnost za to, že schválil zákon, jehož fiskální dopady nedokáže vyčíslit ani Národní rozpočtová rada. Pokud vláda většinu udrží, zákon projde a prezidentovo veto zůstane jen jako varování zapsané do záznamu. Pokud většinu neudrží, Babiš utrpí politickou porážku, která zpochybní jeho schopnost vládnout. Tak či tak, vítěz neexistuje. Existuje jen stát, který místo koordinace bezpečnostní a rozpočtové politiky řeší, zda spolu jeho dvě nejvyšší ústavní instituce vůbec dokážou být ve stejné místnosti.
Spor se nepřesunul z osobní roviny do institucionální. On tam byl od začátku. Jen jsme si to nechtěli přiznat.