Tohle už je moc i na chladnokrevného prezidenta. Vymezil se proti Babišovu osočování. A je to dobře
Když premiér začne o hlavě státu po aliančním summitu mluvit jako o „ostudě“ a „loutce“, mlčení přestává být nadhled a stává se kapitulací.
Obsah článku
Existuje hranice, za kterou už zdrženlivost není ctnost, ale slabost. Petr Pavel ji celé měsíce posouvat nechtěl. Psal dopisy, nabízel kompromisy, šel ústavní cestou. Andrej Babiš mu po summitu NATO v Ankaře nedal jinou možnost než promluvit. Ne proto, že by prezidenta bolelo ego. Proto, že premiér přenesl domácí politický boj na půdu, kde se rozhoduje o bezpečnosti třiceti dvou spojeneckých zemí, a po návratu domů z toho udělal osobní lynč. Pavlova reakce přes mluvčího Víta Koláře, bez protiurážek, s důrazem na korektní jednání, je přesně ten typ odpovědi, kterou úřad prezidenta v takové chvíli potřebuje.
Ostuda, trapnost, loutka: slovník, který nemá s politikou nic společného
Pojďme si přiznat, co se vlastně stalo. Babiš ve svém pravidelném nedělním vysílání po summitu prohlásil: „Summit dopadl, jak jsem říkal: ostuda, bylo to neuvěřitelné, trapné, všichni jsme se styděli.“ Dodal, že Pavel „nemá sebereflexi“, „nechá sebou manipulovat jako loutka“ a „poslouchá na slovo“. To není věcná kritika složení delegace. To není ani ostrá polemika o ústavních kompetencích. To je cílená delegitimizace hlavy státu jazykem, který implikuje nesvéprávnost. Říct o prezidentovi republiky, že je loutka, znamená říct voličům, kteří ho zvolili přímou volbou, že jejich hlas nic neznamená. A říct to po summitu NATO, kde Česko reprezentoval vedle třiceti jedné dalších delegací, je průhledný manévr, jak z mezinárodní události vytěžit domácí body.
Pavel si účast nevynutil křikem, ale právem
Celý příběh ankarského summitu 7.–8. července 2026 stojí na jednom klíčovém faktu, který Babišova rétorika záměrně přeskakuje. Prezident se na summit nedostal mediálním nátlakem ani politickým vydíráním. Dostal se tam přes kompetenční žalobu a předběžné opatření Ústavního soudu, který vládě uložil notifikovat NATO, že prezident je součástí oficiální delegace, zajistit mu akreditaci a zdržet se kroků, které by jeho účast bránily. Vláda přitom 22. června schválila delegaci vedenou premiérem bez prezidenta. Teprve po zásahu soudu, 29. června, akreditaci dodatečně schválila. Pavel vedl české delegace na summitech ve Vilniusu 2023, Washingtonu 2024 i v Haagu 2025. Pokus ho v roce 2026 vyřadit nebyl návrat k nějaké starší tradici. Byl to odklon od bezprostředně zavedené praxe, a to odklon politicky motivovaný.
Proč mlčení přestalo být možné
Dá se namítnout, že prezident má být nad věcí. Že reagovat na Babišovy výpady znamená sestoupit na jeho úroveň. Jenže tady je potíž: být nad věcí neznamená nechat bez odpovědi tvrzení, že jste na summitu NATO ostudou vlastní země. Zvlášť když to tvrzení přichází od člověka, který vám účast na summitu aktivně blokoval a musel být zastaven soudem. Pavlova odpověď přes mluvčího zůstala věcná: prezident usiluje o pravidelná jednání s premiérem, hledá řešení důležitých věcí pro občany a „nepoužívá osobní útoky„. Babiš na to reagoval odmítnutím pravidelných konzultačních schůzek s tím, že nechce být součástí prezidentovy kampaně. Kdo tu tedy eskaluje? Jeden nabízí dialog, druhý ho odmítá a současně obviňuje toho prvního z kampaně. Ironie by se dala krájet.
Co je skutečně v sázce
Tento spor přesahuje osobní animozitu dvou politiků. V sázce je precedent. Pokud se v české politice normalizuje, že premiér může hlavu státu veřejně označit za loutku a ostudu poté, co ji na mezinárodní summit pustil až pod tlakem Ústavního soudu, pak se normalizuje něco nebezpečného. Normalizuje se představa, že zahraniční reprezentace státu je jen prodloužení domácí kulturní války. Reuters spor popsal jako „trapnou rozmíšku“, ČT24 upozornila, že situaci zaregistrovala i CNN kvůli příletu dvou českých vládních speciálů do Ankary. Partneři byli podle Pavla příliš korektní, aby se ptali. Ale korektnost spojenců neznamená, že škoda nevznikla. Znamená to jen, že ji diplomaté neumějí říct nahlas.
Pavlova veřejná hranice není přecitlivělost. Je to minimum, které úřad prezidenta dluží sám sobě, Ústavě a lidem, kteří očekávají, že jejich stát bude v Alianci vystupovat jako jeden celek, ne jako dvě znepřátelené výpravy se dvěma letadly.