Tři ministři to mají nahnuté: Babiš vybíral, až přebral, dřív než po říjnových volbách ale ministry měnit nemůže

Andrej Babiš drží ve vládě tři ministry, o kterých ví, že jsou slabí. Výměnu si ale nemůže dovolit dřív než po říjnu.

Zdroj fotografie: Vláda ČR

Koaliční skládanka má svou cenu a premiér ji právě splácí. Ne tím, že by přišel o většinu nebo čelil vyslovení nedůvěry, ale tím nejdražším způsobem, jaký politik jeho typu zná: musí se tvářit, že je spokojený s lidmi, které by za jiných okolností vyměnil přes víkend. Zuzana Mrázová na místním rozvoji, Oto Klempíř na kultuře a Jaromír Zůna na obraně představují tři různé druhy slabosti, které se sčítají do jednoho společného problému. Babiš je vidí. Ale před komunálními a senátními volbami, vyhlášenými na 9. a 10. října 2026, je pro něj levnější je přetrpět než přiznat, že při sestavování kabinetu přebral.

Tři slabiny, tři různé diagnózy

Bylo by pohodlné hodit Mrázovou, Klempíře a Zůnu do jednoho pytle s nálepkou „neschopní“. Jenže každý z nich selhává jinak, a právě ta rozmanitost problémů dělá situaci pro premiéra tak nepříjemnou.

Mrázová je reputační zátěž. Bílinská kauza, kde ministryně léta užívala obecní byt o 130 metrech čtverečních za zhruba čtyři a půl tisíce měsíčně a současně se na vlastním pozemku potýkala s černými stavbami v rozporu s územním plánem, by byla trapná u kteréhokoli politika. U ministryně, která má na starosti stavební právo a povolovací procesy, je to politická sebevražedná vesta. Její vlastní resort přiznává, že v roce 2025 bylo vydáno asi 62 tisíc stavebních povolení, meziročně o 15 procent méně a nejméně za čtvrt století. Po půl roce v úřadu není vidět slibovaný obrat. A člověk, který má ten obrat řídit, řeší, jestli jí místní úřad vedený kamarádem roky toleroval černé stavby.

Klempíř je programová prázdnota v pohybu. Ještě v únoru hledal shodu na financování České televize a přinášel varianty do prostředí, kde SPD už ohlašovala pevný termín zrušení poplatků. Pak se otočil. Vláda nakonec 15. června schválila konkrétní návrh s pevnými částkami 5,74 miliardy pro ČT a 2,065 miliardy pro Český rozhlas. Problém není, že by Klempíř nic nepředložil. Problém je, že nikdo, včetně koaličních partnerů, nedokáže říct, co si ministr kultury vlastně myslí. V průzkumu STEM mezi voliči vlády patří k nejhůře hodnoceným členům kabinetu. Když vás špatně hodnotí i ti, kteří vás zvolili, je to signál, který nepřehlédnete.

Zůna je politický nesoulad pod aliančním drobnohledem. Ministr obrany nominovaný za SPD veřejně trvá na tom, že Rusko je agresor. Část jeho vlastní strany mluví jiným jazykem. Když vláda rozhodovala o novém náčelníkovi generálního štábu, Zůnova pozice byla natolik slabá, že výsledek vypadal spíš jako Babišovo rozhodnutí než ministerské. Sám premiér to nepřímo potvrdil výrokem, že na obraně bude trávit „strašně moc času“. Silnému ministrovi se tohle neříká. Říká se to dozorovanému úředníkovi. Přesto Zůna v červenci letěl s Babišem na summit NATO do Ankary. Není to mrtvý ministr. Je to ministr na vodítku.

Ústava říká „může“, kalendář říká „nesmí“

Celý příběh o tom, že Babiš ministry měnit „nemůže“, je politická fikce zabalená do titulkové zkratky. Ústava je v tomhle křišťálově čistá: prezident člena vlády odvolá, navrhne-li to premiér. Žádná čekací lhůta, žádný souhlas koaličních partnerů, žádné schvalování Sněmovnou. Právně může Babiš podat návrh na odvolání kteréhokoli ministra zítra ráno.

Jenže právní možnost a politická ochota jsou dvě zcela odlišné kategorie. Výměna Mrázové by byla vnitrostranická záležitost ANO, tedy relativně nejlevnější. Ale sáhnout na Klempíře znamená otevřít kvótu Motoristů. Sáhnout na Zůnu znamená přepisovat dohodu s SPD. A dělat obojí najednou, tři měsíce před volbami, ve kterých všichni tři koaliční partneři potřebují společnou regionální tvář? To je politický kalkul, který nedává smysl nikomu, kdo umí počítat.

Podle informací ze zákulisí ANO, které v různých podobách prosakují od jara, platí jednoduchá linie: minimálně do podzimních voleb se rošáda dělat nebude. Není to stabilita. Je to odložená korekce, jejíž cena roste s každým dalším týdnem, kdy Mrázová řeší černé stavby místo stavebního zákona, Klempíř hledá vlastní názor a Zůna čeká na pokyn.

Volební aritmetika strachu

Proč právě říjen? Protože komunální volby a první kolo senátních voleb jsou pro koalici lakmusovým papírkem. ANO potřebuje potvrdit dominanci v regionech. SPD potřebuje dokázat, že vstup do vlády ji nestál lokální základnu. Motoristé potřebují vůbec prokázat, že mimo celostátní politiku existují.

Personální zemětřesení v kabinetu by tuhle křehkou rovnováhu rozbilo. Přiznání, že tři ministři nefungují, je přiznání, že premiér při sestavování vlády udělal chybu. A Babiš chyby nepřiznává, pokud k tomu nemá existenční důvod. Říjnové volby takový důvod teprve mohou dodat. Pokud ANO výrazně uspěje a partneři oslabí, prostor pro korekci se otevře. Pokud bude koalice potřebovat jeden druhého i v regionech, cena výměn naopak vyletí.

Už v lednu letošního roku přitom 37 procent respondentů průzkumu STEM čekalo, že vláda vydrží celé čtyři roky nanejvýš s běžnými změnami v čele resortů. Nikdo nečekal okamžitý rozpad. Ale nikdo taky nečekal, že půlroční bilance bude vypadat takhle: resort místního rozvoje paralyzovaný kauzami své šéfky, resort kultury řízený ministrem bez vlastního přesvědčení a resort obrany pod faktickým premiérovým dohledem.

Cena za čekání

Politolog Jan Kubáček to v červencovém vysílání CNN Prima NEWS shrnul bez příkras: někteří ministři se mohou o Vánocích loučit. Je to formulace, která nechává prostor, ale směr je jasný. A Kubáček zároveň upozorňuje na další energetický odliv kabinetu: spory s prezidentem Pavlem, které umějí vládě vysávat měsíce pozornosti na procedurální a kompetenční handrkování místo skutečné agendy.

Tady se ukazuje skutečná cena Babišova čekání. Nejde jen o to, že tři resorty jedou na půl plynu. Jde o to, že premiér musí kompenzovat jejich slabost vlastním časem, vlastní autoritou, vlastním politickým kapitálem. Když říká, že na obraně bude trávit strašně moc času, nepopisuje ambici. Popisuje nutnost. Když drží Mrázovou slovy „Zuzka to zvládá“, nekomunikuje důvěru. Komunikuje ochranný val před otázkami, na které nechce odpovídat.

Srovnání s výkonnými členy kabinetu je nemilosrdné. Voliči vlády dávají jedničky Babišovi, Havlíčkovi, Schillerové. Klempíř a Zůna se krčí na opačném konci žebříčku. Mrázová přežívá spíš díky stranické loajalitě než díky výsledkům. Premiér tak řídí kabinet, kde tahounů je hrstka a zbytek je buď průměr, nebo přítěž.

Babiš nevybíral ministry špatně proto, že by neuměl posoudit lidi. Vybíral je špatně proto, že koaliční obchod má svou logiku, která s kvalitou personálu souvisí jen okrajově. Motoristům dal symbolicky cenný, prakticky výbušný resort kultury. SPD dostala mocensky silnou obranu s vysokým rizikem střetu mezi domácí rétorikou a aliančními závazky. A na místní rozvoj posadil loajální stranickou kolegyni, jejíž lokální minulost se přenesla do celostátní politiky rychleji, než kdokoli čekal. Teď za ten výběr platí. Jen tu fakturu odsouvá na dobu po říjnu.