Turek má jeden průšvih za druhým a vyzývá prezidenta k abdikaci? Důkaz absolutní ztráty soudnosti
Člověk, který za jediný týden naboural do nemocničního vozu a inkasoval pokutu za černé stavby, se rozhodl moralizovat nad cizím přestupkem starým tři roky.
Obsah článku
Filip Turek předvedl v pátek 17. července 2026 něco, co by se dalo nazvat politickou fikcí nejvyššího kalibru. Na síti X napsal: „Pane prezidente Pavle, abdikujte.“ Opřel se přitom o Pavlovu jízdu na motorce bez přilby z léta 2023. Přestupek bez nehody, bez zranění, přiznaný a omluvený. A napsal to čtyři dny po tom, co sám havaroval v centru Prahy s nemocničním vozem, jehož řidič skončil v traumacentru. To není odvaha. To je ztráta základní orientace v tom, co si člověk v jeho pozici může dovolit říct nahlas.
Inventura průšvihů, které Turek ignoruje
Každý politik občas klopýtne. Turek ale neklopýtá, on padá sériově. V pondělí 13. července havaroval v centru Prahy s nemocničním vozem, který převážel přípravek z krevních destiček a projížděl křižovatku se zapnutým výstražným zařízením. Řidič vozu skončil v pracovní neschopnosti. Policie případ stále prověřuje, značení na místě potvrdila jako správné. O dva dny dříve, 3. července, nabyla právní moci pokuta 200 tisíc korun za dvě černé stavby v Dubči. A v dubnu musel veřejně odvolávat výroky o státních úřednících jako „parazitech“ určených k „deratizaci“, za které ho kritizoval i vlastní premiér.
Tohle je výchozí pozice muže, který se rozhodl soudit prezidenta republiky.
Soudce bez taláru a bez nároku
Problém není v tom, že poslanec kritizuje hlavu státu. To je jeho právo, ba povinnost, pokud má k tomu důvod. Problém je v proporcích. Petr Pavel v srpnu 2023 ujel asi kilometr a půl na motorce bez přilby, sám to přiznal a veřejně se omluvil. Žádná nehoda, žádné zranění, žádné policejní vyšetřování. Turek naproti tomu čelí otevřenému případu se zraněným člověkem, dočasně se stáhl z funkce vládního zmocněnce a sám slíbil rezignaci, pokud bude označen za viníka.
A přesto zvolil roli morální autority. Přesto napsal slovo „abdikujte“. Řečnická otázka se nabízí sama: pokud přestupek bez nehody je podle Turka důvod k abdikaci, co je podle jeho vlastní logiky důvod pro něj samotného? Trestní stíhání? Pravomocný rozsudek? Nebo ani to?
Strategie, nebo sebeklam?
Dá se namítnout, že jde o promyšlený manévr. Turek a jeho okolí opakovaně převádějí vlastní obranu do konfliktu s Hradem. Už v zimě 2025 se táhl vleklý spor o ministerskou nominaci, kterou prezident odmítl s výhradami k Turkovu respektu k právnímu řádu. Načasování pátečního útoku, čtyři dny po pondělní nehodě, vypadá spíš jako vědomý pokus přesměrovat debatu než jako spontánní výkřik svědomí.
Jenže i kdyby šlo o strategii, je to strategie sebedestruktivní. Premiér Babiš řekl, že pokud záběry z nehody nelžou, měl by Turek rezignovat. Okamura dodal, že si jeho setrvání ve funkci nedokáže představit. Motoristé ho sice drží, Petr Macinka mluví o „dospělém přístupu“, ale koaliční trpělivost má viditelné praskliny. A do toho Turek přidává benzín v podobě výzvy k prezidentské abdikaci. To není politický boj. To je člověk, který si v hořícím domě stěžuje na sousedovu neposekanou zahradu.
Co to vypovídá o stavu úsudku
Česká politika zná dopravní přestupky svých aktérů. Rakušan dostal pokutu za jízdu bez pásu, Schillerová taky, nikdo nerezignoval. Běžný přestupek prostě k pádu nestačí. Tlak roste tam, kde je zranění, otevřené vyšetřování a souběh dalších kauz. Přesně tam, kde stojí Turek. Ne Pavel.
Celý příběh má jednu jasnou pointu. Filip Turek mohl po pondělní nehodě zvolit jedinou důstojnou cestu: mlčet, spolupracovat s policií, počkat na výsledek. Místo toho se za čtyři dny pasoval do role soudce nad prezidentem kvůli tři roky staré jízdě bez helmy. Pokud tohle není ztráta soudnosti, pak ten pojem v české politice ztratil jakýkoli obsah.