Turek v lednu dělal ramena a hrozil žalobou na Pavla. Teď se topí ve skandálech a žalobu prý nepodá. Dobře dělá
Filip Turek právě předvedl učebnicovou ukázku politického bluffu: půl roku hlučných hrozeb, a pak tiché zmizení ze scény dřív, než by musel cokoli dokázat.
Obsah článku
9. ledna stál v Kyjevě před kamerami a s výrazem uraženého šlechtice oznamoval, že „v nejbližších dnech“ podá žalobu na ochranu osobnosti proti prezidentu Pavlovi. Bylo to den poté, co Pavel v oficiálním dopisu premiérovi vysvětlil, proč Turka nejmenuje ministrem: bagatelizace nacismu, nedostatek respektu k právnímu řádu, pochybnosti o loajalitě k ústavním hodnotám. Tvrdá slova. Turek zvolil tvrdou odpověď. Jenže odpověď, která nikdy nepřišla, není odpověď. Je to póza.
Anatomie couvnutí
Celý půlrok se dá popsat jednou větou: čím dál od mikrofonu, tím tišší hlas. V lednu ultimátum z Kyjeva. V únoru už jen spokojenost nad návrhem žaloby, který prý „působí poměrně dobře“. Koncem ledna výmluva, že si musí najít čas na tým právníků, jako by poslanec a vládní zmocněnec neměl telefon na advokátní kancelář. V květnu Hrad žádnou žalobu neevidoval. A 27. července přišla tečka: „Změnil jsem z mnoha důvodů názor.“ Jaké důvody? Nekonkretizoval. Proč by taky, konkrétnost je přesně to, čemu se celou dobu vyhýbal.
Vzorec je průhledný jako výloha. Hlasitá eskalace pro kamery, měsíce odkládání pro zapomnění a tiché storno ve chvíli, kdy už se nikdo neptá. Kdo tohle čte jako cokoli jiného než politickou fikci, je buď naivní, nebo spoluautor scénáře.
Žaloba, která by ho pohřbila
A teď to podstatné: Turek nedělá dobře proto, že by projevil moudrost nebo velkorysost. Dělá dobře proto, že by u soudu prohrál, a prohrál by hlasitě.
Už v lednu ústavní právníci Aleš Gerloch a Ondřej Preuss upozorňovali, že celý záměr má zásadní procesní vadu. Pavlův dopis premiérovi nebyl soukromý výpad, ale oficiální výkon prezidentské funkce. Turek by tak nejspíš musel žalovat stát, ne Pavla osobně, a najednou by z rytířského souboje byla absurdní soudní fraška, kde žalobce ani neví, koho žaluje. K tomu přidejte věcnou stránku: Turek je veřejná osoba, Pavel reagoval na veřejně známé výroky a postoje. Šance na úspěch žaloby na ochranu osobnosti? Blížící se nule.
Ale hlavně: soud by znovu otevřel všechno, co Turek potřebuje nechat ležet. Pavlovo detailní zdůvodnění by se stalo součástí spisu. Staré výroky by se probíraly pod přísahou. Žaloba by z Turkovy pózy udělala soudně testovanou realitu, a právě tomu se nakonec vyhnul.
Skandály jako kulisy ústupu
Načasování červencového storna není náhoda. Podívejme se, co se kolem Turka dělo ve chvíli, kdy oznámil, že žalobu nepodá.
14. července, třináct dní před stornem, bourá na pražské křižovatce Ječná a I. P. Pavlova. Střet s vozem nemocniční převozové služby se zapnutým výstražným znamením, 59letý řidič zraněn, auto skončilo na střeše. Policie stále neurčila viníka, ale ověřila, že dopravní značení na místě bylo v pořádku, čímž padá případná obhajoba špatným značením. Turek veřejně slíbil dočasně nevykonávat funkci zmocněnce a v případě viny rezignovat. Pozor: na post zmocněnce, ne na poslanecký mandát. I v ústupu si hlídá zadní vrátka.
Vedle toho v červnu Hnutí Duha podalo žalobu na Turka i Macinku za výroky o dotacích a údajné spojování organizace s úmrtími při povodních. A koncem července policie uzavřela prověřování starých rasistických komentářů, nikoli proto, že by byly v pořádku, ale proto, že jsou promlčené. Ironie osudu: muž, který chtěl žalovat prezidenta za poškození pověsti, vyvázl z vlastní kauzy jen díky běhu času.
Premiér Babiš po nehodě veřejně řekl, že pokud záběry odpovídají realitě, měl by Turek rezignovat. Ministr Macinka, který v lednu bojovně volal po Pavlově omluvě a tvrdil, že prezident líčí Turka jako „největšího nepřítele české ústavnosti“, k červencovému stažení žaloby nápadně mlčí. Bojová rétorika z ledna se vypařila rychleji než Turkova právní odvaha.
Poučení z krizového manévrování
Celý příběh má jednoho vítěze a není jím nikdo z přímých účastníků. Vítězem je cynický politický kalkul. Turek v lednu potřeboval gesto pro svou bublinu, a dostal ho. Hrozba žalobou mu na pár týdnů vytvořila obraz muže, který se nebojí prezidenta. Že žaloba nikdy nepřišla? To jeho voliče nezajímá, protože mezitím přišly nové příběhy, nové konflikty, nový hluk.
Jenže tentokrát hluk přišel z nesprávného směru. Nehoda, žaloba od ekologů, promlčené rasistické výroky, to není scénář, ve kterém chcete otevírat soudní spor o vlastní pověst. Turek to pochopil. Pozdě, ale pochopil.
Zbývá řečnická otázka: až příště někdo z české politické scény oznámí žalobu „v nejbližších dnech“, budeme tomu ještě věřit? Turkův půlroční bluff nastavil laťku důvěryhodnosti tak nízko, že pod ní nepodleze ani had.