Turkovy výroky trestné jsou, přesto odešel jako nevinný. Zachránilo ho promlčení, morální poskvrny se ale nezbaví
Filip Turek nebyl očištěn. Byl jen dostatečně starý na to, aby ho zákon přestal zajímat.
Obsah článku
Když 28. července 2026 policie odložila případ nenávistných výroků vládního zmocněnce pro klimatickou politiku, neřekla „nic se nestalo“. Řekla „je pozdě“. To je zásadní rozdíl, který se v českém veřejném prostoru okamžitě začal zamlžovat. Turek a jeho okolí mohou mávat usnesením jako odpustkem. Jenže odpustek za promlčení je právní fikce, ne morální rehabilitace. Člověk, který psal o „pálení cikánů“ jako o polehčující okolnosti a Obamu označoval za „negra“, nezmizí z veřejné paměti jen proto, že se promlčecí hodiny přetočily na nulu.
Promlčení není rozhřešení
Promlčení je zákonný institut, který chrání právní jistotu. Není to verdikt o nevině. Trestní zákoník v § 34 říká jasně: po uplynutí stanovené doby zaniká trestní odpovědnost. U činů s horní hranicí sazby do tří let, a tam spadá hanobení národa či rasy podle § 355 i podněcování k nenávisti podle § 356 při šíření přes internet, běží pětiletá promlčecí lhůta. U méně přísných variant pouhé tři roky.
Turkovy posty vznikaly mezi lety 2009 a 2021. Deník N je zveřejnil 10. října 2025. Policie se jimi začala zabývat až poté. Jednoduchá aritmetika: i u nejmladších výroků z roku 2021 pětiletá lhůta vypršela v roce 2026. U starších dávno předtím. Stát přišel pozdě, ne proto, že by justice kolabovala, ale proto, že nikdo včas neotevřel archiv člověka, který tehdy ještě nebyl politik.
A přesně v tom je průhlednost celé situace. Turek nepotřeboval obstruovat, nemusel procesně manévrovat. Stačilo, že jeho staré posty ležely v digitálním zapomnění dostatečně dlouho.
Stát řekl „ne“, a pak řekl „ano“
Nejabsurdnější kapitola celého příběhu se odehrála v lednu 2026. Prezident Petr Pavel 8. ledna odmítl jmenovat Turka členem vlády. V dopise premiérovi napsal, že Turek opakovaně adoroval a bagatelizoval nacistické Německo, zpochybňoval důstojnost a rovnost žen a menšin a zlehčoval nenávistné násilí páchané i na malých dětech. Prezident nepoužil slovo „trestný čin“. Použil slova „hodnoty“ a „reprezentace státu“. A řekl: takový člověk nemá sedět ve vládě.
O čtyři dny později, 12. ledna, vláda Turka jmenovala zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal. Obejít prezidentovo veto bylo technicky možné, zmocněnec není člen vlády. Morálně to ale vypadá jako laciný trik. Člověk, kterého hlava státu označila za hodnotově nepřijatelného pro exekutivu, dostal exekutivní funkci jiným vchodem.
Zástupci národnostních menšin při Úřadu vlády reagovali jednoznačně: člověk s takovými postoji by neměl reprezentovat Česko v žádné vládní roli. Jejich hlas ale zůstal jen prohlášením. Žádná institucionální pojistka nezafungovala.
Ostatní za totéž platí
Ironie Turkova případu vynikne ve srovnání. Česká justice v posledních letech nenávistné projevy trestá, pokud jsou čerstvé. Tomáš Čermák a Patrik Tušl byli odsouzeni za útoky na Ukrajince. Marie Bednářová za schvalování genocidy. SPD čelila nepravomocnímu verdiktu za podněcování k nenávisti. Soudy opakovaně ukazují, že § 355 a § 356 nejsou mrtvá písmena zákona.
Turkova výjimečnost nespočívá v tom, že by jeho výroky byly „slabší“ než v těchto kauzách. Spočívá v tom, že byly staré. Bagatelizace útoku na romskou dívku Natálku z Vítkova, narážky na Hitlera a Mussoliniho, odmítání volebního práva žen, urážky LGBTQ lidí, to všechno by v čerstvé podobě s vysokou pravděpodobností skončilo na stole státního zástupce s reálnou šancí na obžalobu. Jenže čas pracoval ve prospěch autora. Ne proto, že by si to zasloužil. Proto, že tak funguje zákon.
Digitální paměť versus právní zapomnění
Případ odhaluje hlubokou trhlinu mezi tím, jak funguje internet a jak funguje trestní právo. Smazaný facebookový post z roku 2012 může být společensky explozivní v roce 2025, ale trestněprávně už neexistuje. Advokát Tomáš Nahodil v říjnu 2025 upozorňoval, že provozovatelé sociálních sítí drží provozní data jen omezeně dlouho a u takto starých smazaných příspěvků je dokazování mimořádně složité. Meta pravděpodobně nepomůže. Screenshoty existují, ale důkazní řetězec je křehký.
Vzniká tak paradox: veřejnost ví, co politik napsal. Média to zdokumentovala. Prezident to přečetl a vyvodil závěr. Ale stát jako trestající orgán přišel příliš pozdě na to, aby mohl jednat. Řečnická otázka se nabízí sama: je systém, který tohle umožňuje, spravedlivý? Podle zákona ano. Podle zdravého rozumu je to přinejmenším znepokojivé.
Podle šéfa dozorujícího Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 Jana Vychyty přezkoumání policejního závěru ještě probíhá. Teoreticky může státní zastupitelství nařídit policii pokračovat. Prakticky ale promlčení nezmizí tím, že se na usnesení podívá jiný právník.
Co zůstává, když odejde policie
Filip Turek dnes může říct, že nebyl odsouzen. A bude mít pravdu, procesní, technickou, paragrafovou pravdu. Jenže politika není trestní řízení. Veřejná funkce není soudní síň, kde platí presumpce neviny jako jediné měřítko. Prezident republiky černé na bílém napsal, proč takový člověk nemá reprezentovat stát. Zástupci menšin, o kterých Turek psal způsobem, který policie kvalifikovala jako možné hanobení, řekli totéž.
Promlčení vymazalo možnost trestu. Nevymazalo slova, která byla napsána, ani to, co o svém autorovi prozrazují. A v tom je jádro celé věci: zákon Turkovi odpustil. Veřejná paměť ne.