Úctyhodné sebevědomí ministra Klempíře: Jeho výtvor je prý „perfektní“, že ho všichni kritizují, ho evidentně vůbec netrápí

Ministr kultury Ota Klempíř předložil novou kulturní politiku státu. Problém? Jedna už existuje, a je lepší.

Zdroj fotografie: Vláda ČR

Existuje zvláštní druh politické odvahy, který spočívá v tom, že člověk vezme fungující věc, rozbije ji a pak se tváří, jako by právě vynalezl kolo. Přesně to předvedl ministr kultury Ota Klempíř, když na konci července zveřejnil dvaadvacetistránkový návrh nové Státní kulturní politiky ČR 2026–2030+. Zveřejnil ho tiše, přes připomínkovací stránku Hospodářské komory, s lhůtou pro připomínky do 4. srpna. Sedm dní na to, aby se celý kulturní sektor vyjádřil k dokumentu, který má definovat směřování české kultury na příští roky. Sedm dní. Na strategii státu. To není připomínkové řízení, to je průhledný manévr.

Proč bourat něco, co už stojí

Nejabsurdnější na celé situaci je fakt, který Klempíř zřejmě doufá, že si nikdo nevybaví: vláda už jednu kulturní politiku pro totéž období schválila. Stalo se to 8. října 2025, dokument vznikal měsíce širokou participací odborníků, institucí i samospráv a obsahoval deset strategických cílů, dvacet šest specifických cílů, analytickou část, rámcový plán implementace i vyhodnocení předchozího období. Šlo o práci desítek lidí a organizací, kteří se na ní podíleli v dobré víře, že výsledek bude závazný.

A pak přišel Klempíř a řekl: děkujeme, ale my si napíšeme vlastní. Kratší. Vágní. Bez měřitelných cílů. Bez odpovědností. Bez finančního rámce. Zato s frázemi o „kultuře, která slouží lidem“ a s důrazem na aktuální volební období. Jako by státní strategie nebyla závazek vůči společnosti, ale volební leták s delší trvanlivostí.

Dokument, který slibuje všechno a nezavazuje k ničemu

Podívejme se na to, co Klempířův návrh skutečně obsahuje, a hlavně co neobsahuje. Hospodářská komora ve svých připomínkách rozebrala materiál s chirurgickou přesností a výsledek je zdrcující:

• Měřitelné cíle – chybí. Návrh operuje s obecnými záměry, které nelze vyhodnotit.
• Odpovědnosti – chybí. Není jasné, kdo za co ručí, kdo co plní, kdo co kontroluje.
• Časový plán – chybí. Vše je odsunuto do budoucích „akčních plánů“.
• Finanční rámec – chybí. Samostatně vyčíslené náklady dokument neobsahuje.
• Indikátory úspěchu – chybí. Není definováno, podle čeho se pozná, jestli politika funguje.

To není strategický dokument. To je politická fikce. Klempíř předkládá materiál, který je konkrétní přesně tam, kde se dobře komunikuje (regionální investice, cestovní ruch, národní identita), a mlhavý přesně tam, kde by musel nést reálné závazky. Odpovědnosti, termíny, peníze? To všechno prý přijde později, v akčních plánech. Jinými slovy: důvěřujte mi, ale nekontrolujte mě.

Rozpočtová realita versus papírové sliby

A teď ta nejlepší část. Nový návrh pro rok 2027 počítá s rozpočtovými prioritami navýšenými celkem o 3,42 miliardy korun: 850 milionů na stabilizaci příspěvkových organizací, 520 milionů na kulturní dědictví, 980 milionů na investice do státních institucí. Zní to impozantně. Jenže zákon o státním rozpočtu na rok 2026 říká něco úplně jiného: na kulturní služby a podporu živého umění jde 1,15 miliardy, na záchranu památek 896 milionů a položka „rozvoj kulturního a kreativního sektoru“, tedy přesně to, co Klempíř v novém návrhu politicky zdůrazňuje jako klíčové, je na rovné nule. Nula korun.

Ministr tedy píše strategii, jejíž ústřední pilíř nemá v aktuálním rozpočtu ani korunu. A přesto ji prezentuje s sebevědomím, které by slušelo člověku s podepsaným šekem v ruce.

Kulturní sektor žádal implementaci, dostal demolici

Zvlášť cynicky celá věc vypadá ve světle toho, co kulturní organizace po Klempířovi skutečně chtěly. Ještě na jaře 2026, po jednáních s ministrem, formulovaly jasné požadavky: stabilní financování, nezávislost kultury, meziresortní spolupráce a především implementaci už schválené kulturní politiky. Ne novou. Tu starou. Tu, která prošla participací, měla strukturu a dávala smysl.

Kulturní a kreativní federace ve svém programovém dokumentu požadovala směřování k jednomu procentu státního rozpočtu pro kulturu. Klempíř místo toho předložil dvaadvacet stran, jejichž hlavní autorkou je podle dostupných informací mluvčí ministerstva Barbora Šťastná. Participativní proces nahradil kabinetem. Odbornou debatu nahradil sedmidenní lhůtou. A existující strategii nahradil textem, který podle všeho vznikal převážně za zavřenými dveřmi.

Sebevědomí bez krytí

Řečnická otázka na závěr: co vlastně motivuje ministra k tomu, aby prosazoval dokument, který odmítají odborníci, zpochybňují připomínková místa a který nahrazuje něco, co už funguje? Z textu návrhu je odpověď čitelná: jde o politické přivlastnění agendy. Přepsat kulturní politiku do jazyka aktuálního vládního mandátu, svázat ji s volebním obdobím, nasytit ji slogany o službě lidem a regionálním rozvoji. Pokud vláda návrh v této podobě neschválí, zůstává v platnosti ta původní, schválená strategie z října 2025. A to je možná ta nejlepší zpráva z celého příběhu, že i ministerská arogance má své procesní limity.