Ústava pro dnešní vládu asi nic neznamená. Macinka s Babišem ji porušují, jako by se nechumelilo
Vláda Andreje Babiše se pokouší přepsat ústavní pořádek obyčejným usnesením a politickou drzostí. A když ji zastaví Ústavní soud, ustoupí jen o milimetr.
Obsah článku
Existují momenty, kdy se politický spor přestane tvářit jako spor o proceduru a odhalí svou skutečnou povahu. Tohle je přesně ten moment. Kabinet nejprve prezidenta republiky vyřadil z delegace na summit NATO v Ankaře, po zásahu nejvyšší soudní autority v zemi ho formálně dopsal zpátky a vzápětí udělal všechno pro to, aby jeho přítomnost vypadala jako protokolární laskavost, nikoli jako výkon ústavní pravomoci. To není přehmat. To je vědomý test, kam až sahá moc vlády, když se rozhodne ignorovat pravidla hry.
Salámová metoda s ústavním textem v ruce
Článek 63 Ústavy říká jasně: prezident zastupuje stát navenek. Ne „může zastupovat, pokud vláda uzná za vhodné“. Ne „zastupuje, ledaže premiér rozhodne jinak“. Zastupuje. Tečka. Petr Pavel to premiérovi písemně oznámil už 8. dubna s výslovným odkazem na tento článek. Vláda rozhodnutí odkládala z dubna na červen, z 8. června na 22. června, a nakonec schválila delegaci ve složení Babiš, Zůna, Macinka. Bez prezidenta. Jako by ten dopis nikdy nedorazil.
Ústavní soud musel 24. června vydat předběžné opatření, které vládě nařídilo notifikovat prezidentovu účast organizátorům summitu a zajistit mu akreditaci. Soud přitom výslovně konstatoval, že prezident býval součástí delegace na summit NATO zásadně vždy od vstupu Česka do Aliance. Jedinou výjimkou byl rok 2022, kdy Miloš Zeman nemohl cestovat ze zdravotních důvodů. Žádná vláda předtím nepovažovala za nutné hlavu státu vyškrtnout. Babišova ano.
Ústupek, který žádným ústupkem není
Co udělala vláda po soudním zásahu? Přesně to minimum, které jí umožňuje tvrdit, že rozhodnutí formálně splnila. Dne 29. června schválila bod o „akreditaci prezidenta republiky jako součásti oficiální delegace vedené předsedou vlády„. Všimněte si té formulace. Prezident je „součást“. Premiér „vede“. A Babiš na tiskové konferenci ještě veřejně vyzval Pavla, aby svou účast přehodnotil. Jinými slovy: dopsali ho na seznam a ve stejné větě mu řekli, ať raději nejezdí.
Tohle není respekt k rozhodnutí Ústavního soudu. Tohle je průhledný manévr: formálně vyhovět, prakticky vyprázdnit. Článek 89 Ústavy přitom říká, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Ne „závazná v rozsahu, který vládě vyhovuje“. Závazná. Bez podmínek.
Prezident nabídl kompromis: rozdělení summitu na dvě části, večeři lídrů a jednání Severoatlantické rady, s tím, že každý převezme jednu. Vláda odmítla. Protože nejde o logistiku. Jde o moc.
Macinka jako architekt eskalace
Ministr zahraničí Petr Macinka v tomto příběhu nefiguruje jako statistika. Je jeho spoluautorem. Už v lednu zveřejnil Hrad Macinkovy zprávy, v nichž ministr spojoval postup kolem summitu NATO se sporem o jmenování Filipa Turka, vyhrožoval „maximalistickými kroky“ a bojem „bez skrupulí“. Summit Aliance jako páka v personálním handlu. To je úroveň, na které se česká zahraniční politika v roce 2026 odehrává.
Institucionálně je Macinkova role ještě pikantněji absurdní: právě jeho ministerstvo připravuje složení delegace, vyřizuje notifikaci a akreditaci. Ústavní soud proto uložil povinnosti přímo jemu. A Macinka i po předběžném opatření veřejně drží výklad, že prezident je jen přívěsek delegace, nikoli její vedoucí. Když vám soud řekne „pusťte ho dovnitř“ a vy odpovíte „pustili jsme ho, ale sedí vzadu“, je to dodržení rozhodnutí, nebo jeho politická karikatura?
Sto let staré napětí, nová drzost
Obhájci vlády rádi argumentují tím, že kabinet nese odpovědnost za zahraniční politiku a rozpočet. To je pravda. Jenže tato pravda existuje vedle jiné pravdy, té ústavní, už přes sto let. Československá ústavní listina z roku 1920 v § 64 stanovila, že prezident „zastupuje stát navenek“, zatímco vládě patří zbytková výkonná moc. Napětí mezi reprezentací a řízením politiky není žádná novinka. Novinka je, že se jedna strana rozhodla ho řešit vyřazením té druhé.
Mirek Topolánek, který měl s Václavem Klausem vztah přinejmenším komplikovaný, na síti X připomněl summit NATO v Bukurešti 2008: hlavou delegace byl prezident, pozici vlády prezentoval premiér. Fungovali vedle sebe, protože to Ústava vyžaduje. Topolánek dokonce řekl, že pro Babiše by bylo výhodné mít po boku Pavla, protože by se s prezidentem snáz vysvětlovalo neplnění aliančních závazků. Babišův kabinet zvolil opačnou cestu. Ne proto, že by to bylo chytřejší. Ale proto, že může.
Podobný spor řešilo i Polsko. Tamní Ústavní tribunál v roce 2009 v rozhodnutí o kompetenčním střetu mezi prezidentem Kaczyńským a premiérem Tuskem stanovil, že stanovisko státu na Evropské radě prezentuje premiér, ale prezident se může účastnit, pokud to odpovídá jeho ústavní roli. Klíčové slovo bylo spolupráce. Ne vyloučení. Babišův kabinet si z tohoto precedentu vzal jiné ponaučení: spolupráci lze nahradit marginalizací, pokud jsou mocenské nástroje po ruce.
Precedent, který teprve přijde
Ústavní soud jasně uvedl, že předběžné opatření řeší pouze letošní summit. Konečný nález v kompetenčním sporu přijde v řádu měsíců. Ankara je spouštěč. Skutečná sázka je precedenční: může vláda příště vyřadit prezidenta z jakéhokoli mezinárodního jednání pouhým usnesením? Pokud ano, článek 63 se stává dekorativní fikcí.
A právě tady leží jádro problému. Vláda Ústavu formálně nepopírá. Nepředkládá návrh na její změnu. Místo toho ji účelově interpretuje tak dlouho, dokud z prezidentské pravomoci nezbude prázdná skořápka. Nejprve vyřadí, pak dopíše, pak požádá, ať raději nejezdí. Každý krok zvlášť vypadá jako drobnost. Dohromady tvoří vzorec, který má jediný cíl: ukázat, kdo je tady pán.
Summit NATO v Ankaře začíná 7. července. Česko na něj pojede s prezidentem i premiérem, kteří se soudí o to, kdo z nich má právo mluvit za zemi. Spojenci to uvidí. A zapamatují si to.