Ústavní soud rozhodl, spor o summit NATO tím ale neskončil. Vláda prezidentovi háže klacky pod nohy, jak může
Vláda Andreje Babiše dostala od Ústavního soudu jasný příkaz: neztěžujte prezidentovi cestu na summit NATO. Místo toho mu dala akreditaci, a nic víc.
Obsah článku
To, co se v posledních dnech odehrává kolem české delegace na summit NATO v Ankaře, není kompetenční spor. Je to politická fikce, ve které jedna strana předstírá, že plní rozhodnutí soudu, zatímco druhou rukou přepisuje pravidla tak, aby rozhodnutí nemělo žádný praktický obsah. Petr Pavel dostal visačku. Premiér si nechal stůl. A Česko před spojenci předvádí přesný opak toho, co se v Ankaře 7.–8. července bude deklarovat: jednotu.
Soud řekl jasně, vláda slyšela, co chtěla
Předběžné opatření Ústavního soudu z 24. června 2026 nelze číst jako pozvánku na kávu. Soud uložil vládě, ministrovi zahraničí i ministerstvu tři věci najednou: oznámit NATO, že prezident je součástí oficiální delegace, zajistit akreditaci jemu i doprovodu a (tady je klíčová pasáž) zdržet se jednání, která by jeho účast bránila nebo ji ztěžovala. Většina pléna přitom výslovně vycházela z toho, že do konečného nálezu se má zachovat dosavadní praxe.
Co udělala vláda? Doakreditovala. Tečka. Oba hlavní summitové bloky, neformální večeři lídrů i formální jednání, si dál nárokuje premiérská delegace. Prezident může být v Ankaře přítomen, ale k ničemu podstatnému nemá přístup. Pokud tohle není ztěžování účasti, pak slovo „ztěžování“ ztratilo význam.
Premiér Babiš 30. června de facto zopakoval, že hlavní sloty patří vládě, protože summit je prý o obhajobě obranných výdajů a plánu do roku 2035. Ministr zahraničí Macinka odmítl prozradit, zda prezidenta na hlavní jednání vůbec akreditoval. Průhledný manévr: formálně splnit, věcně vyprázdnit.
Rok starý precedent, který vláda ignoruje
Nejabsurdnější na celé kauze je, že vláda nehájí žádnou tradici. Hájí inovaci. Ještě před rokem, na summitu NATO v Haagu 24.–25. června 2025, vedl českou delegaci Petr Pavel. Bez sporu, bez soudu, bez mediální války. Francie do Haagu vyslala prezidenta Macrona. Polsko do Ankary posílá prezidenta Nawrockého. Kanada premiéra Carneyho. Každá země má svůj model a ten český do loňska fungoval.
Co se změnilo? Ne ústava. Ne alianční pravidla. Změnila se vláda, a s ní ochota nechat prezidenta dělat to, co dělal vždycky. Pavel přitom už 8. dubna písemně navrhl premiérovi kompromis: summit povedu já, vy přijeďte obhájit rozpočtovou pozici. Odpověď? Žádná. Doslova. Premiér na dopisy hlavy státu nereagoval, věc přesunul na ministerstvo zahraničí a rozhodnutí o složení delegace oddaloval až do 22. června, patnáct dní před summitem. Říká se tomu zdržovací taktika. Nebo, chcete-li, laciný trik zabalený do byrokratického procesu.
Summit o jednotě, delegace v rozkladu
Připomeňme si, o čem summit v Ankaře vlastně je. Oficiální agenda NATO zahrnuje vyhodnocení závěrů z Haagu, trajektorii obranných investic směrem k pěti procentům HDP, posílení obranného průmyslu a pokračující podporu Ukrajiny. Aliance opakuje mantru o jednotě a připravenosti. A Česko? Česko týden před summitem řeší u soudu, kdo smí sedět u stolu.
Přímou kritiku spojenců se nám dohledat nepodařilo. Ale položme si řečnickou otázku: když NATO mluví o společném postupu třiceti dvou zemí, jak asi působí stát, jehož prezident a premiér se nemohou dohodnout ani na tom, kdo z nich bude mluvit? Petr Pavel to sám pojmenoval: měsíce dohadování vypadají navenek jako neschopnost státu se domluvit. A má pravdu. Reputační škoda se neměří tiskovými zprávami spojenců, ale tím, co si myslí lidé v místnosti, když česká delegace dorazí ve dvou nesynchronizovaných vlnách.
Soud to nedořeší, politika nechce
Dva soudci Ústavního soudu podali odlišné stanovisko proti samotnému vydání předběžného opatření. Argumentovali, že soud vstupuje do probíhající politiky příliš brzy. Mají částečně pravdu: tohle není spor, který má řešit soudce. Je to spor, který měl vyřešit jeden telefonát. Nebo jeden dopis s odpovědí.
Jenže odpověď nepřišla. A tak se z politického selhání stal ústavní konflikt. Meritorní nález přijde v řádu měsíců, ne dnů. Prezident přitom nežádá jen vstupenku do Ankary, žádá výklad, kdo rozhoduje o účasti hlavy státu na vrcholných mezinárodních akcích obecně. Až ten nález padne, přepíše pravidla pro každý příští summit, pro Valné shromáždění OSN, pro každé zastupování státu navenek.
Do té doby zbývá jediná cesta: politická dohoda. Pavel ji opakovaně nabízel: ať si premiér vezme jedno ze dvou hlavních jednání, druhé prezident. Vláda odmítla. Ne proto, že by kompromis nefungoval. Proto, že kompromis by znamenal přiznat, že prezident k tomu stolu patří.
Kdo vyhraje, prohraje Česko
Krátkodobé skóre vypadá jasně: Pavel vyhrál právo být na summitu, Babiš si drží kontrolu nad programem. Jenže tohle není fotbal. Tohle je zahraniční politika státu, který se za týden posadí mezi spojence a bude mluvit o společné obraně. A spojenci uvidí dvě delegace, jednoho prezidenta bez role a jednoho premiéra, který raději riskoval ústavní krizi, než aby zvedl telefon.
Vláda neproměnila summit o jednotě Aliance v domácí politický souboj. Proměnila ho v ukázku institucionální roztříštěnosti, a to je horší. Souboj jednou skončí. Ostuda zůstane v paměti těch, kteří budou v Ankaře sedět u vedlejších stolů.