Vláda a její sebeobhajoba před Ústavním soudem: Tvrdá odpověď na prezidentovu žalobu, která Babiše může přijít draho
Babišova vláda si právě střílí do vlastních nohou a tváří se, že míří na prezidenta.
Obsah článku
Osmdesát jedna stran vládního vyjádření k ústavní žalobě Petra Pavla není obranný dokument. Je to politická eskalace, která má jediný problém: čím tvrdší rány vláda rozdává, tím tvrdší precedent riskuje, že si nechá udělit proti sobě. Kabinet 20. července schválil materiál, v němž podle ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce nejde jen o odmítnutí prezidentovy žaloby, ale o frontální útok na postup Ústavního soudu, na institut předběžného opatření i na osobu soudce zpravodaje Pavla Šámala. Vláda tedy nevede spor s Hradem. Vede spor s institucí, která jediná může tento spor rozhodnout. A to je buď geniální tah, nebo sebevražedná mise v ústavněprávním kabátě.
Proč je vládní strategie politická fikce
Strategická logika Babišova kabinetu stojí na předpokladu, že agresivní obrana zastraší. Jenže koho přesně má zastrašit? Ústavní soud, který už 24. června nařídil vládě prezidenta akreditovat a pustit na summit NATO do Ankary? Patnáct ústavních soudců, z nichž třináct hlasovalo pro předběžné opatření? Tejcova rétorika o „soudním aktivismu“ a „druhém mocenském centru“ zní razantně na tiskové konferenci, ale v soudní síni je to průhledný manévr. Vláda totiž nemůže zároveň tvrdit, že soud překročil své pravomoci, a současně žádat tentýž soud o rychlé meritorní rozhodnutí. A přesně to dělá: připojuje se k Pavlově žádosti o přednostní projednání, zatímco druhou rukou žádá vyloučení soudce zpravodaje. Kdo chce spravedlivý proces, obvykle nezačíná tím, že zpochybní nestrannost toho, kdo ho vede.
Celá vládní argumentace stojí na čl. 67 odst. 1 Ústavy a na tezi, že Česká republika má jednu zahraniční politiku a tu vede vláda. Formálně je to nesporné. Jenže Ústava v čl. 63 odst. 1 písm. a) stejně jasně říká, že prezident zastupuje stát navenek. Obě normy existují vedle sebe čtvrtstoletí a dosavadní praxe je řešila pragmaticky: prezident na summity jezdil. Vláda teď chce, aby soud řekl, že ta praxe byla celou dobu špatně. To je odvážná sázka na to, že soud popře vlastní předběžné opatření, které se o tutéž praxi opřelo.
Laciný trik, který může vyrobit drahý precedent
Řekněme si, co je skutečným jádrem rizika pro Babiše. Není to Ankara. Summit proběhl, prezident tam byl, premiér tam byl, česká ambasáda o tom napsala diplomaticky korektní zprávu. Bitva o Ankaru je pryč. Co zůstává, je meritorní rozhodnutí, které může přijít v řádu měsíců a které bude závazné pro každou příští vládu a každého příštího prezidenta.
Pokud Ústavní soud Pavlovi vyhoví, nevznikne jednorázový výrok o jednom summitu. Vznikne ústavní pravidlo, které řekne: prezident má právo zastupovat stát na vrcholných zahraničních fórech a vláda mu v tom nesmí bránit. Podle § 120 až 125 zákona o Ústavním soudu soud v kompetenčním sporu nejen určí příslušnost, ale může zrušit kolidující rozhodnutí orgánu, který jednal bez kompetence. Babišova vláda by tak neprohrála jen spor. Prohrála by budoucnost své zahraniční politiky.
A tady je ta ironie, která by měla Strakovku znepokojovat víc než cokoliv jiného: čím agresivněji vláda spor vede, tím větší motivaci dává soudu vymezit prezidentské pravomoci jasně a široce. Soud, který je veřejně obviňován z aktivismu, má přirozenou tendenci svůj postup obhájit důkladným meritorním odůvodněním. Vláda si tak vlastníma rukama staví zeď, o kterou se rozbije.
Historická paměť, kterou Babiš ignoruje
V české ústavní historii existuje jeden přímý precedent kompetenčního sporu mezi vládou a prezidentem. V roce 2001 se Zemanova vláda soudila s Václavem Havlem o jmenování vedení České národní banky. Ústavní soud tehdy v nálezu Pl. ÚS 14/01 vymezil hranici mezi oběma institucemi a ten nález dodnes žije jako referenční bod českého ústavního práva. Není to mrtvý papír v archivu. Je to pravidlo, které formuje chování vlád a prezidentů.
Právě proto je nynější spor tak nebezpečný pro každého, kdo ho prohraje. Verdikt v Pl. ÚS 16/26 se zařadí vedle toho z roku 2001 a bude určovat pravidla hry na desetiletí dopředu. Babišova vláda se tváří, že bojuje o princip. Ve skutečnosti bojuje o to, zda si příští premiér bude moci zakázat příštímu prezidentovi cestu na summit NATO, na zasedání Evropské rady nebo na jakékoliv jiné vrcholné fórum. Pokud prohraje, odpověď bude znít: ne, nemůže.
Kdo vlastně vyhrává, když všichni prohrávají
Řečnická otázka, která visí nad celým sporem: komu tohle prospívá? Prezident Pavel sám 23. června upozornil, že měsíce veřejného dohadování působí navenek jako neschopnost nejvyšších představitelů státu se dohodnout v době, kdy NATO řeší zásadní bezpečnostní otázky. Má pravdu. Česká republika si před spojenci předvedla institucionální chaos, který žádná diplomatická zpráva nezamaskuje.
Vláda teď tvrdí, že přijetí prezidentova výkladu by vytvořilo „druhé mocenské centrum“. Ale co jiného než dvě soupeřící centra předvedla Ankara světu? Premiér i prezident na jednom summitu, každý s vlastní delegací, každý s vlastním příběhem o tom, kdo tam má právo být. Tejcova obrana je postavena na fikci jednotné zahraniční politiky, kterou vláda sama rozbila tím, že se pokusila prezidenta ze summitu vyloučit a pak prohrála u soudu.
Ústavní právníci se přitom neshodnou ani na procesní stránce. Jan Kudrna označil rozhodnutí soudu bez předchozího slyšení vlády za „naprosto nepochopitelný postup“. Bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský naopak cestu k soudu označil za ústavně předpokládanou a odmítl mluvit o aktivismu. Dva odlišné světy výkladu, jeden soudní spor. A vláda se rozhodla vsadit všechno na ten výklad, který zatím prohrává.
Babišův kabinet si může gratulovat k osmdesáti jedné straně bojovné rétoriky. Ale až Ústavní soud rozhodne ve věci samé, nebude počítat strany podání. Bude počítat argumenty. A ty zatím mluví proti vládě, která se rozhodla válčit na dvou frontách najednou: proti prezidentovi i proti soudu, který o sporu rozhoduje.