Vláda chce vrátit důchodový věk na 65 let a přitom vůbec neřeší, že čtvrtina lidí do penze utíká ještě před důchodovým věkem
Číslo 65 je politický fetiš, ne řešení. Vlastní analýza ministerstva práce ukazuje, že 27 % lidí ztrácí vazbu na práci už rok až dva před penzí.
Obsah článku
Vláda si do programového prohlášení z 5. ledna 2026 napsala slib, který se vejde na plakát: důchodový věk zastropujeme na 65 letech. Jednoduché, líbivé, volebně neprůstřelné. Jenže stačí otevřít materiál, který si nechalo zpracovat totéž ministerstvo, jež reformu chystá, a zjistíte, že skutečný problém českých důchodů neleží v tom, kdy člověk smí odejít, ale v tom, že ho trh práce vyplivne dávno předtím. Až 27 % lidí ztratí pracovní vazbu 12 až 24 měsíců před dosažením důchodového věku. Každý pátý vstupuje do penze rovnou z evidence Úřadu práce. A vláda se tváří, jako by stačilo přemalovat číslo na ceduli.
Slib, který se projeví až za pět let
Nejprve k samotnému triku. Návrat ke stropu 65 let má přinést takzvaná druhá novela zákona o důchodovém pojištění s plánovanou účinností od 1. ledna 2028. Zní to jako zítřek. Jenže podle dnes platné úpravy, reformy schválené v roce 2024, má ročník 1965 důchodový věk 65 let už teď. Nad tuto hranici se posouvají teprve ročníky 1966 a mladší, směrem k 67 letům pro lidi narozené po roce 1988. Prakticky tedy strop 65 let něco změní nejdříve kolem roku 2031, až začnou do penze vstupovat šestašedesátníci.
Do té doby je to jen číslo v programovém prohlášení. Průhledný manévr, který řeší problém, jenž ještě nenastal, a ignoruje problém, který trvá roky.
Čtvrtina lidí padá z trhu práce ještě před penzí, a nikdo je nechytá
Tady leží skutečná ostuda. Analýza MPSV o odchodech seniorů z trhu práce ukazuje, že jen 59 % lidí odchází do důchodu ze stabilní práce. Zbytek, čtyři z deseti, ne. A nejde o líné simulanty, jak by ráda naznačila každá populistická debata. Hlavní kanály úniku jsou tři:
- Nezaměstnanost. 21 % lidí má jako poslední stav před důchodem evidenci na Úřadu práce. U předčasných důchodců je to dokonce 42 %. Poslední rok před penzí si „dofinancovávají“ přes podporu v nezaměstnanosti, protože je nikdo nezaměstná.
- Nemocnost. Opakované a prodlužující se pracovní neschopnosti rozleptávají pracovní vazbu postupně, nenápadně, bez dramatického zlomu.
- Péče o blízké. Menší, ale reálná skupina lidí, kteří se starají o partnera, rodiče, vnoučata, a trh práce pro ně nemá flexibilní místo.
Ministerstvo to ví. Samo to napsalo. A přesto politická komunikace stojí na čísle 65, jako by problém začínal až u přepážky České správy sociálního zabezpečení.
Laciný trik s parametrem místo systémové opravy
Řekněme si to natvrdo: posunout hranici důchodového věku dolů je nejjednodušší důchodová reforma, jakou si politik může přát. Nevyžaduje jedinou změnu na trhu práce. Nevyžaduje investici do rekvalifikací padesátníků. Nevyžaduje konfrontaci se zaměstnavateli, kteří lidi po šedesátce nechtějí. Stačí změnit jedno číslo v zákoně.
Co vláda nabízí místo systémového řešení? Dílčí nástroje, které vypadají užitečně na papíře, ale na rozsah problému nestačí:
- Sleva 5 % na pojistném pro zaměstnavatele, ale jen u zkrácených úvazků a jen pro vybrané skupiny, mezi nimiž jsou i lidé nad 55 let. Není to plošná motivace udržet staršího zaměstnance.
- Novela pro pracující důchodce, ta ale řeší hlavně lidi, kteří už důchodového věku dosáhli. Na ty, kteří vypadli z práce rok předtím, nemíří.
- Lepší podpora v nezaměstnanosti pro lidi nad 52 let a delší podpůrčí doba pro 57+; fajn, ale to je náplast na následek, ne na příčinu.
OECD ve své analýze přitom Česku přímo říká, co by mělo dělat: bojovat s věkovou diskriminací, zlepšit přístup starších lidí ke vzdělávání, nabídnout pracovní úpravy a podporu návratu po nemoci. Účast ve vzdělávání v Česku klesá z 48 % u věkové skupiny 45–54 na pouhých 36 % u lidí 55–64. Propad zaměstnanosti mezi věkem 45–54 a 55–64 činí v Česku 24,5 procentního bodu, průměr OECD je 16. To není jen statistika. To je systémové selhání.
Co to stojí a koho to bolí
Fiskální model MPSV z roku 2024 ukazuje, co přináší opačný scénář: vyšší důchodový věk po roce 2034 by snížil výdaje na důchody zhruba o 1 % HDP a zlepšil saldo systému až o 1,1 % HDP v roce 2058. Návrat ke stropu 65 let by tyto přínosy z velké části umazal, i když s náběhem až od poloviny třicátých let. Přesný propočet kombinace „strop 65 + dnešní rozsah předčasných odchodů“ se nepodařilo dohledat, a to samo o sobě vypovídá. Vláda slibuje parametrickou změnu, aniž by veřejnosti předložila její cenu.
A kdo to odnese? Konkrétní lidé. Kdo neudržel práci a sáhl po předčasném důchodu, přijde trvale o 1,5 % výpočtového základu za každých i započatých 90 dnů předčasnosti. Od roku 2026 platí mírnější sazba 0,75 %, ale jen pro ty, kdo nasbírali 45 let pojištění. Člověk, který v padesáti ztratil práci, měl přerušovanou kariéru nebo pečoval o blízké, na tuto výjimku zpravidla nedosáhne. Navíc se od roku 2026 postupně snižuje sazba za rok pojištění z 1,5 % na 1,45 % u nově přiznávaných důchodů. Každý rok mimo trh práce tak bolí víc než dřív.
Politická fikce jménem „65″
Řečnická otázka na závěr: k čemu je lidem důchodový věk 65 let, když je trh práce vyhodí v 63? Německo mezitím drží kurz k hranici 67 let do roku 2031, protože si spočítalo demografii. Česká vláda si spočítala volební preference. Skutečný boj o důstojný odchod do penze se neodehrává u čísla na papíře, odehrává se v posledních dvou letech před penzí, v ordinacích, na úřadech práce a v kancelářích zaměstnavatelů, kteří padesátníka raději nepovýší. Tam vláda chybí.