Vláda chce zrušit poplatky pro Českou televizi. Lidé jsou nadšení, ale nedochází jim, že na to sami doplatí
Poplatky za ČT a ČRo mají zmizet, peníze ne. Přesun 11 miliard do státního rozpočtu může změnit, co uvidíme ve zprávách. Klíč je v detailech, které zatím chybí.
Obsah článku
Většina lidí vidí hlavně složenku za televizi. Jenže z politiky teď přichází plán, který může vedle poplatku oslabit i pojistky proti vlivu vlády na zpravodajství, pokud za něj nenastoupí dostatečně stabilní náhrada. Jak poznat, jestli nový model ČT spíš osvobodí, nebo připoutá?
1. 205 korun z účtu zmizí, 11 miliard zůstane ve hře
Složenka za televizi a rozhlas dnes ukazuje 205 korun měsíčně. Ročně tak domácnost zaplatí 2 460 korun. Z nich Česká televize získá zhruba 6,73 miliardy a Český rozhlas asi 2,48 miliardy, celkem tedy kolem 11,2 miliardy korun ročně, které drží veřejnoprávní média mimo přímý státní rozpočet.
Tyto peníze ale po zrušení poplatků nezmizí. Podle dosavadních odhadů by je musely nahradit jiné příjmy státního rozpočtu. A tím se hlavní páka nad Českou televizí přesune do rukou každé aktuální vlády, která bude moci rozhodovat, kolik z oněch miliard ČT a ČRo skutečně dostanou.
Většina Čechů přitom zatím vidí hlavně složenku, ne celou rovnici. Povolební průzkum STEM přisuzuje požadavek „okamžitě zrušit koncesionářské poplatky“ 59 procentům občanů. Zároveň ale tito lidé berou jako samozřejmost regionální zprávy, dokumenty nebo veřejnoprávní sport, protože právě ty řadí mezi jádro veřejné služby zákon o České televizi.
Jakmile se ale sáhne na zdroj peněz, sahá se právě na tyto pořady, které komerční televize pokrývají jen okrajově a které se nejhůř obhajují v čistě tržní logice sledovanosti a reklamy.
Politici mezitím debatu přeřadili do jiné rychlosti. Koalice ANO, SPD a Motoristů 19. ledna 2026 oznámila shodu, že od 1. ledna 2027 chce zrušit televizní i rozhlasové poplatky a nahradit je financováním ze státního rozpočtu. Zatím ale nezveřejnila konkrétní model. Není k dispozici návrh zákona, jasný víceletý rámec ani rozhodnutí, zda stát peníze pošle přes zvláštní fond, samostatnou kapitolu, nebo jen jako běžnou položku v rozpočtu.
Právě tato mlha je dnes největší riziko. Konec poplatků sám o sobě ještě nemusí zlomit nezávislost ČT, skutečné nebezpečí přichází ve chvíli, kdy stát vezme 11 miliard z relativně stabilního systému a hodí je do každoroční rozpočtové bitvy, kde o částce rozhoduje momentální politická většina. A v té chvíli už nejde jen o technikálii, ale o to, s kým začne televize ve státním rozpočtu soupeřit.
2. Když televize soupeří o peníze s učiteli
Stačí jeden řádek v rozpočtu a charakter celé instituce se může začít měnit. Česká televize dnes hospodaří s rozpočtem kolem 8,5 miliardy korun, Český rozhlas s 2,74 miliardy, takže veřejnoprávní média dohromady potřebují přibližně 11,2 miliardy ročně.
Jakmile se tato částka přesune do státního rozpočtu, začne se při každém projednávání porovnávat se mzdami učitelů nebo se zdravotnictvím. Každá vláda tak získá možnost televizi přiškrtit prostým zvednutím ruky ve Sněmovně, bez nutnosti měnit jakýkoli zákon.
Finanční kohoutek se navíc už pootočil. Velká mediální novela účinná od května 2025 snížila čas pro reklamu v Českém rozhlase na jednu minutu denně na celoplošných stanicích a dvě minuty na regionálních. Podle vedení to znamená propad příjmů až o 75 milionů ročně.
U České televize stejný balík změn omezil roční rozsah sponzoringu na 260 hodin a zakázal většinu reklamních sdělení na webech a v aplikacích. ČT proto počítá se ztrátou zhruba čtvrtiny výnosů ze sponzoringu, tedy přes 100 milionů korun ročně. To všechno ještě předtím, než by se samotné poplatky přesunuly do rozpočtu.
Rodina u večerních zpráv ČT si ale zatím počítá jinak. V hlavě si sečte 205 korun měsíčně, 2 460 korun ročně, a v duchu si naplánuje, co za ušetřené peníze koupí. Oficiální informační materiály totiž současný systém poplatků často vysvětlují právě tímto jednoduchým jazykem složenky.
Stejná rodina už ale nevidí, že ČT a ČRo potřebují přes 11 miliard ročně a že podle průzkumu Kantar pro Českou televizi se polovina veřejnosti obává oslabení nezávislosti, pokud by financování šlo čistě ze státního rozpočtu. Vnímá úlevu několika stokorun, ale ne riziko každoročního politického vyjednávání o existenci klíčových pořadů.
Pokud politici nahradí koncesionářský poplatek slibem „stát to zaplatí“, musí zároveň ukázat pevná pravidla. Tedy na kolik let dopředu částku garantují, jak ji navážou na inflaci nebo ekonomiku a kdo o ní bude rozhodovat jinak než jednorázovým politickým hlasováním.
- bez víceletého rámce se rozpočet ČT a ČRo stane rukojmím každoročního politického boje,
- bez automatických pravidel se jakékoli navýšení či škrt stane čistým politickým signálem,
- bez nezávislé kontroly se tlak přenese dovnitř redakce a může vést k autocenzuře.
Bez těchto pojistek se z veřejnoprávní televize může během několika rozpočtových kol stát instituce, která raději couvne před nepohodlným tématem, než aby riskovala další škrt, a přesně tomu se už dnes snaží vyhnout evropská pravidla.
3. Brusel trvá na jistotě, Švédsko s Finskem ukazují cestu
Evropa totiž mezitím nastavuje jasnější laťku, než jakou dnes čeští politici slibují. Evropský akt o svobodě médií, nařízení EU 2024/1083, platí v Unii od 7. května 2024 a od 8. srpna 2025 zavazuje členské státy, aby pro veřejnoprávní média zajistily adekvátní, udržitelné a předvídatelné financování ve víceletých rámcích, které neschvaluje politika každý rok znovu.
Unie tím nechce řídit obsah zpráv. Chrání se ale před situací, kdy vláda použije rozpočet jako zbraň proti nepohodlné redakci, a požaduje proto financování, které není odkázané na každoroční politickou náladu.
Některé země už poplatky formálně zrušily, přesto nezávislost televize udržely. Švédsko od roku 2019 vybírá takzvaný public service fee jako součást daně z příjmu. Maximálně 1 249 švédských korun ročně na osobu nebo 1 procento zdanitelného příjmu u lidí s nízkými příjmy, což při kurzu kolem 2,27 koruny za jednu švédskou korunu odpovídá zhruba 2 800 až 2 900 korunám ročně, uvádí švédský daňový úřad Skatteverket.
Finsko zase financuje televizi Yle zvláštní Yle-daní. Fyzické osoby platí 2,5 procenta z příjmu nad stanovený práh, maximálně 160 eur ročně, což při kurzu asi 24,25 koruny za euro odpovídá zhruba 3 900 korunám ročně. Částky jsou vyšší než českých 205 korun měsíčně, ale to podstatné neleží v konkrétních číslech.
Důležitá je konstrukce. Švédský i finský model vyčleňují peníze pro veřejnoprávní média jako zvláštní daň nebo poplatek vázaný na příjem, s jasným stropem a víceletým rámcem. Politici tak nemohou každý rok rozhodovat, jestli televizi přidají, nebo ji potrestají jednorázovým škrtem.
V řadě zemí navíc nad nastavením financování dohlížejí nezávislé orgány typu německé komise KEF, které mají bránit tomu, aby politici veřejnoprávní média „přiškrcovali“ přes rozpočet.
V české debatě o zrušení poplatků proto stojí za to sledovat tři jednoduchá kritéria:
- zda nový model přinese víceletý finanční rámec chráněný před každoročními škrty,
- zda částku automaticky upraví jasná pravidla, například podle inflace, bez politického zásahu,
- zda o financování rozhoduje i nezávislá expertní autorita, nikoli jen vláda a momentální většina ve Sněmovně.
Otázka už dávno nezní, jestli 205 korun měsíčně zmizí ze složenky. Zní, jestli místo nich vznikne systém, který dá České televizi a Českému rozhlasu stejné nebo lepší záruky nezávislosti, než jaké mají jejich kolegové ve Švédsku nebo ve Finsku, a právě tímto měřítkem bychom měli všechny nové politické návrhy posuzovat do detailu.
