Vláda dělá svým odporem k obnovitelným zdrojům energie krok zpět. Škrtá, kde může, a neuvědomuje si, co způsobí
Česká vláda si kupuje klid na fakturách a platí za něj budoucností, ve které bude elektřina zbytečně drahá zbytečně dlouho.
Obsah článku
Říká se tomu technologická neutralita, ale vypadá to jako technologická preference s opačným znaménkem. Stát v lednu 2025 schválil speciální zákon pro zrychlené povolování plynových elektráren. Obnovitelné zdroje žádný takový zákon nedostaly. Domácnostem, které chtějí fotovoltaiku, vláda seškrtala dotace a nově je podmiňuje zateplením. Investorům do větru a soláru Evropská komise vzkazuje, že v Česku chybí dlouhodobá jistota. A český podíl obnovitelných zdrojů v elektroenergetice? Stagnuje na 16,6 procenta, druhý nejhorší v celé Evropské unii. Tohle není politika přechodu. Tohle je politika odkladu, zabalená do jazyka odpovědnosti.
Plyn dostal zákon, obnovitelné zdroje pochybnosti
8. ledna 2025 vláda schválila takzvaný Lex plyn, novelu, která otevírá zrychlený povolovací režim pro plynové elektrárny nad 100 megawattů. Zdůvodnění zní rozumně: bezpečnost dodávek po odchodu od uhlí. Jenže ve stejné době Česko předložilo Bruselu klimaticko-energetický plán s cílem 30,1 procenta obnovitelných zdrojů do roku 2030, zatímco Evropská komise pro Česko počítá s referenční úrovní 33 procent. Německo si dalo 41 procent, Rakousko 57, i Polsko cílí na 32,6. Česko se dobrovolně zařadilo do pomalého pruhu a tvrdí, že jede naplno.
To je ten průhledný manévr: na papíře stát obnovitelné zdroje nepopírá, schválil Lex OZE III, vyhlásil aukce na 180 megawattů větru. V praxi ale dává plynu vlastní legislativní dálnici, zatímco obnovitelné zdroje nechává stát ve frontě na připojení k síti, s nejistými pravidly a slabším investičním signálem. Kdo by do takového prostředí vložil miliardy?
Krátkodobá sleva, dlouhodobý účet
Vládě se podařil jeden efektní trik: od 1. ledna 2026 přenesla financování příspěvku na podporované zdroje energie na státní rozpočet. Příspěvek POZE, který domácnosti platily ve výši 495 korun za megawatthodinu, spadl na nulu. Regulovaná složka ceny elektřiny na nízkém napětí klesla meziročně o 15,1 procenta. Faktura vypadá lépe. Volič je spokojenější.
Jenže co se stalo strukturálně? Nic. Evropská komise v červnu 2026 napsala černé na bílém: české ceny elektřiny zůstávají z velké části určované cenou plynu. A plyn je komodita, jejíž cena se řídí geopolitikou, ne českou vůlí. Vláda si tedy koupila jednorázovou slevu ze státní kasy, aniž by cokoli udělala pro to, aby ta sleva nebyla příště potřeba. Mezinárodní energetická agentura to pojmenovala přesně, varuje před rizikem takzvaného zamknutí v závislosti na fosilních zdrojích. A přesně to se děje.
Dotace dolů, úvěry nahoru, a kdo to zaplatí?
Podívejme se, co vláda udělala s podporou pro domácnosti. V roce 2024 mohl majitel rodinného domu v programu Oprav dům po babičce získat na fotovoltaiku až 200 tisíc korun. Od února 2025 je to maximálně 140 tisíc, a jen pokud současně zateplí, sdílí energii a má chytré řízení. Bez těchto podmínek strop padá na 100 tisíc. Kdo chce jen solární panely, má smůlu.
Od roku 2026 se navíc celá filozofie programu Nová zelená úsporám mění. Přímé dotace zůstávají hlavně pro takzvané zranitelné domácnosti, až 400 tisíc korun. Ostatní míří do režimu bezúročných úvěrů, kde si mohou půjčit až dva miliony na rodinný dům. Zní to štědře, ale je to zásadní posun: stát říká „modernizujte“, ale místo peněz nabízí dluh. A to v situaci, kdy předchozí etapa programu byla předčasně ukončena po vyčerpání alokace a stát pak narychlo řešil kompenzace pro lidi, kteří měli projekty připravené, ale nestihli podat žádost.
Řečnická otázka: kdo bude důvěřovat programu, jehož pravidla se mění za pochodu, jehož peníze dojdou dřív, než je vyhlášeno, a jehož podmínky se rok od roku zpřísňují? IEA mluví diplomaticky o „retroaktivních změnách politik“. Přeloženo do češtiny: stát investorům podráží nohy a pak se diví, že nikdo neskáče.
Evropa jede, Česko brzdí
Komise to v hodnocení českého plánu řekla zdvořile, ale jednoznačně: česká ambice v obnovitelných zdrojích je pod úrovní, kterou by měla mít. Podíl OZE v elektroenergetice 16,6 procenta v roce 2025 je číslo, za které by se měl stydět každý ministr průmyslu, který kdy řekl slovo „modernizace“. Pro srovnání: Rakousko je na 41 procentech obnovitelných zdrojů v celkovém energetickém mixu už dnes.
A nejde jen o procenta v tabulce. Jde o peníze v peněženkách. Každý rok, kdy česká elektřina zůstává cenově přibitá k plynu, je rok, kdy domácnosti i firmy platí víc, než by musely. Každý rok bez masivnějšího rozvoje obnovitelných zdrojů je rok, kdy se propast mezi Českem a zeměmi, které investovaly včas, prohlubuje. A každý rok nejistoty je rok, kdy investor raději postaví větrník v Polsku.
Vláda ví, co dělá, a právě to je problém
Bylo by pohodlné napsat, že vláda nerozumí energetice. Ale ona rozumí. Ví, že plyn je drahý. Ví, že obnovitelné zdroje zlevňují. Ví, že Komise i IEA doporučují rychlejší rozvoj OZE. Přesto volí krátkodobou řiditelnost a politickou pohodlnost nad strukturální změnou. Není to nevědomost, je to kalkulace, ve které voličova příští faktura prohrává s voličovým dnešním klidem.
Výsledek téhle kalkulace je prostý: Česko bude mít dražší elektřinu déle, než by muselo, a bude závislejší na komoditě, kterou nekontroluje. Vláda neškrtá obnovitelné zdroje jedním tahem, škrtá je po kouscích, podmínkou tu, úvěrem tam, nižší ambicí tady. Žádný z těch kroků sám o sobě nevypadá dramaticky. Dohromady ale skládají obraz země, která se rozhodla modernizovat pomalu, opatrně a na dluh, a účet pošle těm, kdo si ho nejméně zaslouží.