Vláda na Pavlovi nenechá nit suchou, přesto je prezident u lidí dvakrát oblíbenější. Babiš s tím nic nezmůže, ať dělá co dělá
Andrej Babiš vyhrál volby, sestavil vládu, obsadil ministerstva svými lidmi. A přesto prohrává souboj, který si sám vyvolal.
Obsah článku
Červnový průzkum STEM přinesl čísla, která by měla na Úřadu vlády vyvolat minimálně ticho, ne-li rozpaky: Petru Pavlovi důvěřuje 56 % veřejnosti, vládě pouhých 32 %. Rozdíl čtyřiadvaceti procentních bodů není statistická odchylka, je to propast. A co je pikantní, data se sbírala ještě předtím, než spor o summit NATO v Ankaře skutečně explodoval. Vláda tedy vstupovala do konfliktu s prezidentem z pozice, kterou by slušný pokerový hráč označil za sebevražednou.
Proč Babiš nemůže vyhrát souboj, který sám rozpoutal
Celá strategie kabinetu stojí na průhledném manévru: rámovat prezidenta jako toho, kdo překračuje pravomoci, kdo se cpe tam, kam nepatří, kdo narušuje jednotu české zahraniční politiky. Ministr zahraničí Petr Macinka označil Pavlovu případnou ústavní žalobu za „akt nepřátelství“. Premiér už v květnu veřejně prohlásil, že summit má obhajovat vláda a o delegaci rozhodne kabinet. Jenže tady naráží na tvrdý limit. Veřejnost neměří prezidenta stejným metrem jako vládu. Nikdy neměřila. A nic nenasvědčuje tomu, že by s tím začala zrovna teď.
STEM to dokumentuje opakovaně: dvě třetiny lidí chápou prezidentskou funkci primárně jako reprezentativní roli, 88 % si přeje nadstranickou hlavu státu. Pavel do tohoto očekávání zatím zapadá. Babiš proti němu bojuje zbraněmi, které fungují ve sněmovní aréně, ale v souboji o symbolickou důvěryhodnost jsou tupé.
Anatomie marného tažení
Pojďme si to rozložit. Co všechno vláda zkusila? Oddalovala rozhodnutí o delegaci na summit NATO, zdůrazňovala, že klíčový je vládní mandát. Přenesla konflikt do ústavní roviny. Macinka v lednu tlačil na prezidenta přes SMS, které Pavel následně zveřejnil a označil za pokus o vydírání. A výsledek? Ústavní soud vládě předběžným opatřením uložil prezidentovu účast neblokovat a neztěžovat. Připomněl přitom „dosavadní ustálenou a dlouhodobou praxi“, že prezident je členem delegace na summitech NATO.
Tohle není jen procesní prohra. Je to symbolická facka. Vláda se pokusila změnit pravidla hry a soud jí řekl, že pravidla platí tak, jak platila vždycky. Hrad navíc 29. června tvrdil, že kabinet i po rozhodnutí soudu prezidentovu účast dál ztěžuje. Ať už je to přesné, nebo taktické přehánění, optika je zdrcující: vláda s třetinovým mandátem důvěry se přetahuje s prezidentem, kterému věří víc než polovina země.
Pavlova neprůstřelná vesta se jmenuje nadstranickost
Nejpozoruhodnější na celém příběhu je, odkud Pavlova důvěra přichází. Čekali byste, že prezident zvolený jako kandidát tehdejší opozice bude mít podporu výhradně u liberálních voličů a bývalého pětikoaličního tábora? Omyl. V červnu 2026 mu důvěřuje 29 % voličů ANO a 45 % voličů Motoristů sobě. To jsou lidé, kteří volili strany současné koalice, a přesto důvěřují člověku, s nímž jejich vláda vede otevřenou válku.
Proč? Protože prezident v českém veřejném prostoru funguje jako pojistka proti chaosu, ne jako další hráč v politickém ringu. Lidé od něj nechtějí, aby vládl. Chtějí, aby reprezentoval, hlídal pravidla a zachovával důstojnost úřadu. A dokud Pavel tento obraz nerozbije vlastní chybou, žádné množství tiskových konferencí z Úřadu vlády na tom nic nezmění.
Babiš vítězí ve volbách, prohrává v důvěře
Tady je jádro celého paradoxu. ANO si v březnovém volebním modelu STEM drží kolem 34 %. Babiš je nesporný lídr české politické scény, pokud jde o volební sílu. Jenže volební síla a institucionální důvěra jsou dvě úplně odlišné měny. Můžete vyhrát volby a přitom vládnout s důvěrou, která sotva překračuje třetinu populace. Přesně to se děje.
A tady je ta klíčová otázka, kterou by si měl někdo na Úřadu vlády položit: má smysl útočit na prezidenta, když každý takový útok jen zvýrazňuje kontrast mezi jeho důvěryhodností a vaší? Spor o Ankaru mohl být pragmaticky vyřešen za zavřenými dveřmi. Místo toho se z něj stalo veřejné divadlo, ve kterém vláda hraje roli toho, kdo brání hlavě státu jet na summit hlav států. Řečnická otázka: existuje absurdnější politická pozice?
Co by muselo nastat, aby se karta obrátila
Pavel není nezranitelný. STEM upozorňuje, že skokové propady důvěry přicházejí při silné krizi nebo výrazně nepopulárním kroku. Viditelný ústavní přehmat, osobní skandál, nebo dojem, že prezident už není nadstranický, ale aktivně straní jedné části spektra. To jsou scénáře, které by mohly prorazit jeho brnění. Zatím ale nic takového na stole neleží. A paradoxně, čím víc vláda tlačí na konfrontaci, tím víc posiluje Pavlův obraz toho, kdo je napadán, protože dělá svou práci.
Babiš ovládá vládu, Sněmovnu, agendu. Ale důvěru veřejnosti v prezidenta ovládnout nedokáže. Ne proto, že by nebyl dost šikovný. Proto, že veřejnost od prezidenta chce něco jiného, než co nabízí jakýkoli premiér. A tohle není hra, kterou lze vyhrát tiskovými konferencemi.