Vláda nejdřív dělá, že klimatická změna neexistuje, a pak v panice zachraňuje vyprahlé Česko. Babiš si z boje se suchem dělá jen marketing
Česká vláda v létě 2026 vyhlásila vodu za svou prioritu, ve chvíli, kdy 63 % území zasáhlo výjimečné nebo extrémní sucho.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické schizofrenie, při které jedna ruka podpisuje program na záchranu krajiny a druhá mává nad klimatickou vědou jako nad výmyslem. Andrej Babiš ji ovládá mistrovsky. V lednu 2026 jeho vláda slavnostně přislíbila opatření proti suchu, obnovu lesů a zadržování vody v krajině. O pár týdnů dřív jeho koaliční partner Petr Macinka na ministerstvu životního prostředí oznámil, že „dnešním dnem skončila klimatická krize“. Žádný rozpor, žádné vysvětlení. Prostě dvě reality vedle sebe, jedna pro program, druhá pro kameru.
Klimatická krize skončila. Sucho ne.
Macinkův výrok z 15. prosince 2025 nebyl úlet. Už rok předtím, na kongresu Motoristů sobě v prosinci 2024, prohlásil, že představa ovlivňovat klima je „naivní, falešná a nevědecká“. Den po jeho slavnostním pohřbívání klimatické krize si přisadil Miroslav Ševčík, který na CNN Prima NEWS označil Green Deal za „směs apokalyptické psychózy a hypnózy široké veřejnosti“. Tohle není okrajová pozice jednoho excentrika. Tohle je ideová výbava koaličních partnerů premiéra, který současně podepisuje vládní program plný slov o vodě, krajině a adaptaci.
Programové prohlášení vlády z 5. ledna 2026 čtete a říkáte si: rozumná vláda, chápe problém. Pak si pustíte tiskovou konferenci z 22. prosince 2025, kde Macinka vysvětluje, že na ministerstvech životního prostředí a průmyslu jsou „duplicitní“ dekarbonizační agendy, které je třeba pročistit. Přeloženo z úřednického jazyka: klimatická politika je byrokratický přebytek. Jak má vláda věrohodně bojovat se suchem, když její vlastní lidé veřejně říkají, že příčina sucha je vymyšlená?
Stará priorita v novém balení
Babišův vztah k tématu vody připomíná sezónní kolekci. V roce 2019 stál v čele Národní koalice pro boj se suchem, odkazoval na zprávy IPCC a sliboval projekty za 30 miliard korun v příštích deseti letech. V dubnu 2020 jeho ministr Richard Brabec svolával koalici znovu. Po roce 2020 platforma tiše zmizela z vládních výstupů, nikdo neoznamoval její konec, prostě přestala existovat.
A teď, v červenci 2026, vláda opět oznamuje, že voda je prioritou. Na září chystá vodní zákon a speciální zákon pro dvacet nových vodních děl. Znovu velká slova, znovu legislativní přísliby. Jenže kdo sleduje Babišovu politickou biografii, vidí vzorec: téma se vytáhne, když hoří, zabalí se do tiskové konference a po sezoně se tiše uklidí do šuplíku. Oficiální obnovení někdejší Národní koalice pro boj se suchem se v roce 2026 nepodařilo dohledat. Nová je intenzita sucha. Politický jazyk je recyklát.
Krajina mezitím umírá doopravdy
Zatímco politici žonglují s rétorikou, čísla z InterSucha mluví jazykem, který ironii nepotřebuje. Srpnová data roku 2026 popisují jedno z historicky nejteplejších a nejsušších letních období v české historii:
- 63 % území ve výjimečném nebo extrémním suchu, s hrozbou rozšíření na 80 %
- 70 % území s nasycením půdy pod 10 %
- 92 % lesních porostů ve vysokém až extrémním stresu
- Propady výnosů v řadě regionů o 30 až 40 %
To nejsou modelové projekce na rok 2050. To je teď. Ministerstvo zemědělství už muselo zmírňovat dotační podmínky pro chovatele dobytka, aby kvůli suchu nepřišli o podpory. Zemědělci podávají ohlášení vyšší moci. Lesníci čerpají z necelých dvou miliard korun v sedmém kole rozvoje venkova, z toho 45,5 milionu na vodohospodářská opatření v lesích. Stát neřeší teorii. Stát hasí škody.
Dvojkolejnost, která má svou cenu
Nejpřesnější popis Babišovy strategie není „popírání“ ani „nečinnost“. Je to něco sofistikovanějšího a v důsledku nebezpečnějšího: souběžné inkasování politických bodů za boj se suchem i za odmítání klimatické politiky. Premiér si nechává pragmatickou linku „řešíme vodu“, zatímco koaliční partneři obsluhují publikum, které nesnáší Green Deal a regulace. Každý dostane svůj příběh. Nikdo nemusí být konzistentní.
Problém je, že tato dvojkolejnost má reálnou cenu. Ne nutně okamžitou ztrátu evropských fondů; OPŽP 2021–2027 má pro adaptaci na změnu klimatu desítky miliard a běží dál. Ale projekty musí splňovat evropská pravidla včetně zásady „nezpůsobovat významnou škodu“ a klimatického prověřování. Riziko není v samotném výroku politika. Riziko je v tom, že rétorika, která klimatickou politiku systematicky zesměšňuje, postupně eroduje institucionální kapacitu ji provádět. Méně odborníků, slabší metodiky, pomalejší čerpání. Škody, které se projeví až za roky, ale projeví se.
Kdo zaplatí za politickou fikci
Macinka vedl ministerstvo životního prostředí jen dočasně, do 23. února 2026, kdy ho vystřídal Igor Červený. Jeho éra na resortu byla krátká. Ale výroky o konci klimatické krize nezůstaly na chodbě ministerstva. Staly se součástí koaličního slovníku, který premiér nikdy veřejně nekorigoval. A to je podstata problému: ne jeden politik, který řekl hloupost, ale systém, ve kterém se hloupost toleruje, protože je voličsky výnosná.
Babiš v roce 2019 citoval IPCC a spojoval sucho se změnou klimatu. V roce 2026 stojí vedle lidí, kteří totéž označují za psychózu. Změnil se snad vědecký konsensus? Ne. Změnilo se složení koalice a s ním kalkulace, co se vyplatí říkat nahlas.
Půda na jižní Moravě vysychá bez ohledu na to, kdo zrovna sedí na ministerstvu. Lesy stresují bez ohledu na to, jestli politik věří klimatickým modelům. Jediný rozdíl, který politika může udělat, je v rychlosti a rozsahu reakce. A přesně tu brzdí vláda, která chce současně zachraňovat krajinu a tvářit se, že důvod k záchraně neexistuje.