Vláda říká, že vzdělání je pro ni prioritou. Pak ale přijde s nápadem zrušit devátou třídu – oboje jsou jen prázdná hesla
Česká politika zachází se školstvím jako s výlohou: vystavuje v ní hesla o budoucnosti, a mezitím z ní po nocích odnáší zboží.
Obsah článku
V lednu 2026 kabinet Andreje Babiše slavnostně schválil programové prohlášení, v němž stojí doslova: „Naše školy, od mateřských až po vysoké, jsou pro nás prioritou.“ Slibuje vyšší platy učitelů, investice do kapacit a přiblížení výdajů na vzdělávání průměru OECD. O půl roku později tentýž kabinet veřejně flirtuje s nápadem škrtnout devátou třídu základní školy, protože to prý ušetří 50 miliard korun ročně. Priorita a sekera v jedné ruce. To není rozpor, to je politická fikce provozovaná za bílého dne.
Kdo tu vlastně mluví o škole, a kdo o penězích
Nejprve si pojmenujme, odkud vítr fouká. Nápad zrušit devátou třídu nevzešel z ministerstva školství, z žádné kurikulární komise ani z pedagogické fakulty. Veřejně ho jako první vypustil Tomio Okamura, předseda Poslanecké sněmovny, s tvrzením o padesáti miliardách úspor a dřívějším vstupu mladých na trh práce. Premiér Babiš to obratem převzal slovy, že „stačilo by osm tříd“. A ekonomicky celý konstrukt veřejně rozpracovává Petr Mach, náměstek ministryně financí za SPD, jehož motivací je vyrovnat rozpočet bez zvyšování daní.
Ministr školství Robert Plaga přitom návrh veřejně odmítl. Označil ho za nahlížení na školství optikou nereálných úspor. Jinými slovy: člověk, který za vzdělávání v této vládě formálně odpovídá, říká ne, a koaliční špičky ho přehlížejí. Pokud tohle je priorita, pak slovo „priorita“ v češtině ztratilo význam.
Padesát miliard, které neexistují
Číslo 50 miliard zní jako argument. Jenže stačí se podívat, z čeho se skládá, a argument se rozpadne na součástky, které k sobě nepasují. Karel Gargulák z PAQ Research označuje tu částku za „totálně fiktivní číslo“. Přímá úspora, tedy platy učitelů za jeden ročník základní školy, se pohybuje kolem 12 miliard korun. Zbytek je nepřímý a hypotetický efekt: dodatečný výběr daní a odvodů z toho, že patnáctiletí začnou dříve pracovat. I sami zastánci přiznávají, že plný fiskální dopad by nastupoval postupně a plně až po devíti letech.
Devět let. To je víc než dvě volební období. Kdo z dnešních politiků bude za devět let u moci a ponese odpovědnost za to, jestli se slibované miliardy skutečně materializovaly? Nikdo. A právě proto je tak snadné to číslo vyslovit. Je to laciný trik: vypadá jako reforma, zní jako úspora, a ve skutečnosti je to směnka, kterou bude proplácet někdo jiný.
Navíc, a to zastánci rádi přeskakují, v prvních letech po změně by střední školy musely pojmout jeden ročník navíc. Minimálně tři roky by se problém jen přesunul z devítek do prváků na středních školách. Žádná okamžitá úspora. Žádný rychlý efekt. Jen přesunutý náklad a organizační chaos.
Polsko jako alibi, které nefunguje
Kdykoli se debata o kratší základce vrátí, někdo vytáhne Polsko. Podívejte, tam mají osmiletou základní školu a v PISA jsou na tom srovnatelně. Jenže tahle zkratka je intelektuálně nečestná. Polský systém skutečně má osm let primární školy, ale povinné vzdělávání tam trvá celkem dvanáct let a pokračuje až do osmnácti let věku. Poslední rok předškolního vzdělávání, osm let základky, tři roky postprimárního studia. Nikdo v Polsku neříká patnáctiletým: „Tak a teď jdi pracovat.“
Výsledky? V PISA 2022 dosáhlo Polsko 489 bodů v matematice, 489 ve čtení a 499 v přírodních vědách. Česko s devítiletou povinnou docházkou: 487, 489 a 498 bodů. Obě země nad průměrem OECD, obě prakticky na stejné úrovni. Počet ročníků základní školy tu nevysvětluje vůbec nic. Rozhoduje celá architektura systému: délka celkové vzdělávací dráhy, kvalita učitelů, investice do škol. Přesně to, co programové prohlášení vlády slibuje zlepšit. A přesně to, co návrh na škrtnutí devítky ignoruje.
Evergreen, který nikdy nevykvete
Luboš Zajíc, prezident Asociace ředitelů základních škol, to pojmenoval přesně: zrušení deváté třídy je evergreen. Vrací se s každou vládou, která hledá líbivé téma, jež zní reformně a zároveň slibuje úspory. Podobnou debatu vedla v minulém volebním období Renáta Zajíčková, jenže její úvaha alespoň počítala s prodloužením povinné docházky o dva roky na střední škole. Měla logiku systémové přestavby. Současný návrh nemá ani to. Nemá přechodový plán, nemá kurikulární řešení, nemá model přijímaček. Má jen slogan.
A v tom je jádro problému. Školství má investiční horizont v řádu desetiletí. Politika má horizont v řádu volebních cyklů. Každá vláda prohlásí vzdělání za prioritu, protože to nic nestojí a hezky to zní. A pak přijde okamžik, kdy je potřeba škrtat rozpočet, a vzdělání se z priority promění v položku. Tentokrát se ta položka jmenuje devátá třída.
Žádný legislativní text na stole neleží. Žádný harmonogram neexistuje. Žádné přechodové období nikdo nenavrhl. Je konec července 2026 a celá debata se odehrává na úrovni výroků pro média. Jenže právě tak v české politice reformy začínají, a právě tak také končí. Jako prázdná hesla, která někomu posloužila k jednomu titulku, a pak se tiše odloží do šuplíku. Až do příští vlády.