Vláda se chová jako v Maďarsku a na Slovensku: Bojuje proti neziskovkám, aniž by k tomu měla důvod
Česká vláda systematicky přesouvá nezávislé instituce z režimu pravidel do režimu politického vyjednávání, a nedokáže vysvětlit proč.
Obsah článku
Když kabinet Andreje Babiše v lednu podepisoval programové prohlášení, napsal si do něj dvě věci, které vedle sebe nedávají smysl: zachování nezávislosti České televize a Českého rozhlasu, a zrušení koncesionářských poplatků, tedy mechanismu, který tu nezávislost prakticky držel. To není reformní vize. To je politická fikce, ve které si vláda slibuje, že podřízne větev a strom zůstane stát. Od ledna do června 2026 otevřela dvě fronty najednou: převod financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet a zpřísnění režimu vůči neziskovému sektoru pod praporem „transparentnosti“. Paralelně odsunula lidskoprávní a protidrogové agendy z Úřadu vlády na jednotlivé resorty. Každý z těchto kroků má své technické zdůvodnění. Dohromady tvoří vzorec, který Evropa dobře zná odjinud.
Nástroje známé z Budapešti a Bratislavy
Podobnost s Maďarskem a Slovenskem neleží v rozsahu škod, leží v nástrojích. Tři z nich se už překrývají. Za prvé: závislost veřejnoprávních médií na státním rozpočtu místo autonomního poplatkového modelu. Za druhé: tlak na občanský sektor jazykem zahraničních peněz a „politického aktivismu“. Za třetí: oslabování nadresortního ukotvení citlivých agend, které dosud fungovaly jako pojistky mimo dosah jednoho ministra.
Evropská komise ve svém Rule of Law reportu pro Maďarsko za rok 2025 konstatuje neřešenou závislost veřejnoprávních médií, problém se státní reklamou, slabou nezávislost regulátora a šetření novinářů kvůli údajným „cizím zájmům“. Na Slovensku Fico už nahradil RTVS novou institucí STVR, kde pět členů rady volí parlament a čtyři jmenuje ministryně kultury; Komise to výslovně popisuje jako zvýšenou politizaci. Česko ještě v kapitole za rok 2025 figuruje s „otevřeným občanským prostorem“. O to znepokojivější je, jak rychle se ten kontrast zmenšuje.
Transparentnost jako průhledný manévr
Vláda říká, že chce transparentní kontrolu veřejných peněz u neziskových organizací a přehled o zahraničním financování. Zní to rozumně, dokud se člověk nezeptá, co přesně je dnes netransparentní. Neziskovky už financování včetně zahraničních zdrojů zveřejňují. Existuje registr lobbistů. Žádnou novou systémovou poruchu, která by tak tvrdé zásahy odůvodnila, vláda neprokázala.
A tady se ukazuje jádro problému: důvod je deklarovaný, ale neprokázaný jako přiměřený zásahu. Evropská vysílací unie v květnu výslovně napsala, že česká reforma postrádá silné věcné zdůvodnění a robustní záruky nezávislosti. Otevřený dopis mezinárodních mediálních organizací včetně Reportérů bez hranic varoval před slovenským scénářem už v lednu. Vláda odpovídá tím, že mluví pokaždé jinak. Ministr spravedlnosti Tejc 23. března odmítal, že by existoval jakýkoli „zákon proti neziskovým organizacím“; popsal jen registr veřejných dotací přes vyhlášku ministerstva financí. O den později Babiš trval na zákonu o „transparentnosti neziskových organizací“ zaměřeném na zahraniční peníze a lobbying. Kdo z nich mluví za vládu? Oba. Ani jeden.
Strategie, nebo chaos? Obojí
Je lákavé vybrat si jednu tezi: buď je to promyšlený autoritářský plán, nebo bezradný zmatek. Jenže dohledatelná fakta ukazují obojí najednou. Plán existuje, je přímo v programovém prohlášení a navazujících vládních usneseních. Rušení poplatků, rozpočtové financování médií, registr dotací, označování zahraničně financované „politické činnosti“, přesuny agend z Úřadu vlády. To není improvizace.
Chaos ale existuje taky. Rozporná komunikace kolem neziskového zákona. Proměnlivé zdůvodnění mediální reformy. Věra Jourová, spoluautorka evropského aktu o svobodě médií, říká, že na ni česká novela „působí dojmem, že chce zbořit funkční systém“. Bývalý ministr financí za ANO Ivan Pilný je ještě přímější: s dnešním Babišem by už nevládl. „Buď by mě vyhodil, nebo bych odešel. Už nemám iluze o jeho záměrech.“ Martin Stropnický, další bývalý ministr za ANO, mluví o vládě „ve vleku událostí“ a o krocích, které jsou „reformní, ale spíš likvidační“.
Nejde o disciplinovaný masterplan. Jde o něco možná nebezpečnějšího: o vládu, která zkouší, co projde, a nemá vnitřní brzdu, která by řekla „tohle už ne“.
Kolik dílčích posunů stačí
Článek 5 Evropského aktu o svobodě médií říká jasně: veřejnoprávní média mají mít adekvátní, udržitelné a předvídatelné financování. Rozpočtová závislost na aktuální parlamentní většině není předvídatelná, je vyjednávací. Každý rok znovu. Každý rozpočet znovu. A právě v tom spočívá skutečný motiv, i když ho vláda nikdy takto nepojmenuje: nejde o úsporu, nejde o transparentnost, jde o přesun nepohodlných institucí z režimu pravidel do režimu, kde rozhoduje ten, kdo drží kohoutek.
Totéž platí pro neziskový sektor. Když vláda rozhoduje, která občanská aktivita je „veřejná služba“ a která už „politický aktivismus“, nepřidává transparentnost. Přidává si pravomoc. A totéž platí pro přesun protidrogové politiky z Úřadu vlády na ministerstvo zdravotnictví k 1. červenci; formálně jde o „odstranění duplicit“, fakticky o rozpuštění nadresortní pojistky do jednoho resortu, jehož priority se mění s každým ministrem.
Česko není Maďarsko. Česko není Slovensko. Ale otázka nikdy nezněla „jsme už tam?“, vždycky zněla: kolik dílčích posunů od pravidel k politické svévoli musí projít, než přestanou fungovat pojistky? Odpověď zatím nikdo nedal. Možná proto, že ji nikdo nechce slyšet.