Vláda si schválila zákon, který jí dovoluje skrývat dluhy. Kamuflovat deficit ale neznamená snižovat deficit
Stát si bude půjčovat stejně. Jen si přepsal pravidla tak, aby to na papíře vypadalo líp.
Obsah článku
Politická fikce má v Česku novou podobu. Nejde o lež, nejde o zatajení, nejde o trestný čin. Jde o něco mnohem elegantnějšího a v důsledku nebezpečnějšího: o zákonnou změnu metru, kterým se měří fiskální disciplína. Když vám pravidla nedovolují utrácet víc, nemusíte utrácet méně. Stačí si pravidla přepsat. Přesně to udělala vláda sněmovním tiskem 90, na jehož původním znění Sněmovna po vrácení Senátem setrvala 7. července 2026. Rozpočtový schodek 310 miliard korun zůstává. Státní dluh roste. Ale formálně? Formálně je všechno v pořádku.
Přepisování definic jako vládní disciplína
Rozpočtová odpovědnost je v českém právu pojem, který měl mít zuby. Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti vznikl právě proto, aby vlády nemohly beztrestně nafukovat výdaje a přehazovat účet na další generace. Jenže zuby bolí, a tak je jednodušší je vytrhnout, než si nechat opravit chrup. Novela vyjímá z výdajových rámců obranné výdaje nad 2 % HDP a výdaje na strategické liniové stavby, a to na celou dekádu, až do roku 2036. Navíc otevírá dveře k mimořádnému překročení celkových výdajů státního rozpočtu až o 10 %, byť ve finální verzi zúženému na obranu podle metodiky NATO. Výsledek? Vláda může utratit víc a přitom tvrdit, že zákonný limit neporušila. To není rozpočtová politika. To je účetní iluze povýšená na zákon.
Čísla, která se nedají přemalovat
Ironické na celém manévru je, že čísla mluví naprosto jasně a žádná legislativní alchymie je nezmění. Státní dluh na konci roku 2025 činí 3,614 bilionu korun. Na konci roku 2026 má podle výhledu Ministerstva financí dosáhnout 3,903 bilionu. A na konci roku 2027 4,168 bilionu. Čtyři biliony. Číslo, které se ještě před pár lety zdálo absurdní, je teď jen řádek v tabulce. A co stojí obsluha tohoto dluhu? V roce 2026 téměř 110 miliard korun, v roce 2027 přes 121 miliard, v roce 2028 skoro 140 miliard. To jsou peníze, které nepostaví jedinou školu, neopraví jedinou silnici, nezaplatí jediného učitele. Jdou na úroky. A žádná novela rozpočtových pravidel na tom nezmění ani korunu.
K 30. červnu 2026 bylo pokladní saldo státního rozpočtu minus 183,6 miliardy korun. Hotovostní realita. Nikoli „realita po odečtení výjimek“. Stát si ty peníze musel půjčit na trhu, za tržní úrok, s tržními důsledky. Změna pravidel tuhle potřebu nesnížila ani o haléř.
Alibi místo disciplíny
Obhájci novely namítnou, že obranné výdaje jsou strategická nutnost a že i Rada EU aktivovala národní únikovou klauzuli pro 18 členských států. To je pravda. Jenže česká vláda nejde jen po obraně. Přidává infrastrukturní výjimky napsané přímo do národního zákona, rozšiřuje časový horizont na deset let a posiluje pravomoc exekutivy přesouvat výdaje bez souhlasu Sněmovny. Z jedné oborové výjimky se stává systémové rozvolnění. A to je kvalitativně jiný příběh než „musíme víc investovat do armády“.
Řečnická otázka se nabízí sama: pokud je jednodušší změnit definici problému než problém řešit, proč by jakákoli budoucí vláda volila tu těžší cestu? Precedent je vytvořen. Příští kabinet, ať bude jakýkoli, bude mít v ruce návod: když se nevejdeš do limitu, posuň limit. Fiskální pravidla bez skutečné sankce za jejich obcházení jsou jen dekorace.
Cena, kterou zaplatí někdo jiný
Nejpodlejší vlastnost tohoto typu politiky je její časový posun. Dnešní vláda sklízí politický kredit za investice do obrany a dálnic. Účet za úroky, za zúžený manévrovací prostor, za tlak na budoucí škrty nebo vyšší daně dorazí až po volbách. Možná po dvou volbách. Obsluha dluhu rostoucí tempem třiceti miliard za dva roky je tichá daň, kterou nikdo neschvaloval v referendu. A čím vyšší je základ dluhu, tím menší je prostor pro cokoli jiného. Až příští vláda bude chtít reformovat penze, investovat do vzdělání nebo reagovat na další krizi, zjistí, že 140 miliard ročně už odtéká jen na úroky. Bez diskuse, bez hlasování, automaticky.
Zákon prošel sněmovní většinou. Je platný, je legální, je účinný. Ale legální neznamená správný. Vláda si neschválila nástroj fiskální odpovědnosti. Schválila si právo tvářit se odpovědně, zatímco dluh roste dál.