Vláda slibovala důchod v 65 letech. Nové nápady ale mluví o věku 72 let – kde se stala chyba?
Český důchodový systém nestojí před jednou chybou. Stojí před desetiletími politického kličkování, ve kterém každá nová vláda prodává voličům pohodlnější číslo, než jaké unese realita.
Obsah článku
A ta realita je brutálně prostá. Stát ví, že od roku 2034 začnou do penze odcházet silné ročníky sedmdesátých let. Ví, že bez zásadních změn bude na sto pracujících připadat přes šedesát seniorů. Přesto kabinet ANO, SPD a Motoristů v lednu 2026 napsal do programového prohlášení magickou formulku: důchodový věk zastropujeme na 65 letech. A pak přišel Institut Solvo s číslem 72. Ne jako provokace, ale jako aritmetický důsledek toho, co politici odmítají říct nahlas.
Tři čísla, tři reality, a jen jedno z nich je zákon
Celá debata se topí v tom, že se míchají tři úplně odlišné věci. Pojďme si je rozdělit jednou provždy.
Platný zákon, ten, co dnes skutečně platí, říká něco jiného, než co slibuje vláda. Podle České správy sociálního zabezpečení mají ročníky 1974 až 1988 důchodový věk mezi 65 lety a 9 měsíci až 66 lety a 11 měsíci. Ročníky 1989 a mladší? Rovnou 67 let. Žádných 65. To je zákon účinný dnes, v tuto chvíli.
Vládní slib, programové prohlášení z ledna 2026 a plán MPSV mluví o návratu ke stropu 65 let. Ale pozor: účinnost je plánována až od 1. ledna 2028, prostřednictvím takzvané druhé důchodové novely. Takže ani slib není dnešek, je to příslib zítřka, který ještě musí projít parlamentem.
Model Solva, Institut Solvo, think tank spojený s Ivanou Tykač, přichází s úplně jiným výpočtem. Důchodový věk zvyšovat o tři měsíce ročně až do roku 2057, kdy by dosáhl 72 let. Není to zákon. Není to vládní návrh. Je to demografický model, který říká: takhle vypadá matematika, když ji nefiltrujete přes volební cyklus.
Debata tedy není mezi 65 a 72. Už teď je mezi 65, 67 a hypotetickým 72. A to je zásadní rozdíl, který se v politických sloganech záměrně ztrácí.
Proč je strop 65 let politická fikce
Řekněme si to na rovinu: slibovat strop 65 let v roce 2026 je jako slibovat levný benzin uprostřed ropné krize. Hezké na plakát, k ničemu v praxi.
Ještě v dubnu 2024 tatáž politická scéna schvalovala reformu postavenou na úplně opačném principu: důchodový věk se měl navázat na dobu dožití tak, aby každá generace strávila v penzi přibližně 21,5 roku. Logické, systémové, nepopulární. O dva roky později nová vládní garnitura tento přístup tiše hodila přes palubu a vrátila se k magickému číslu 65.
Proč? Protože 65 se vejde do titulku a do předvolebního letáku. Protože tripartita 11. května 2026 řešila právě návrat k tomuto stropu, a neshodla se. Protože vláda raději 14. května pořádala konferenci o porodnosti s názvem „Proč se v Česku rodí málo dětí a co s tím?“, kde se mluvilo o bydlení, službách péče a stabilitě rodin. Všechno správné věci. Ale žádná z nich nevyřeší to, co přijde za osm let.
Od roku 2034 začnou do důchodu proudit ročníky ze sedmdesátek, nejsilnější generace v české historii. A stát se tváří, že stačí zastropovat věk a podpořit porodnost. To je jako hasit požár tím, že zavřete oči a zalijete květiny.
Číslo 72 není zítřek, je to zrcadlo
Institut Solvo nepřišel s tím, že zítra ráno půjdete do důchodu v 72 letech. Přišel s modelem, který počítá s tempem plus tři měsíce ročně. Kdo umí počítat, spočítá si: od zhruba roku 2029 do roku 2057 je to 28 let, tedy 84 měsíců navíc, sedm let nad hranicí 65. Výsledek: 72.
Podle veřejně popsaného modelu by bez zásadních změn výdaje na důchody vzrostly do roku 2070 na 10,4 % HDP. Na sto pracujících by připadalo 63 seniorů. To nejsou strašáky, to jsou čísla, která stát zná a o kterých nemluví.
A teď zasaďme to číslo do kontextu. Podle OECD byla v roce 2024 nejvyšší běžná hranice odchodu do důchodu v Evropě 67 let. Solvo by šlo o plných pět let výš. To není „trochu nad průměrem“. To je skok, který nemá v současném vyspělém světě obdobu.
Je to realistické? Pro kancelářského pracovníka možná. Pro zedníka, svářeče nebo zdravotní sestru po třiceti letech směn? Sám stát nepřímo přiznává, že univerzální vysoký věk bez výjimek nefunguje; od roku 2025 rozšířil dřívější odchody pro rizikové profese a zaměstnavatelé za tyto lidi platí vyšší pojistné. Hranice 72 by tedy dávala smysl jen v ekonomice s radikálně jiným trhem práce, než jaký máme.
Kdo za to může, a co s tím
Řečnická otázka „kde se stala chyba“ má průhlednou odpověď: chyba se děje průběžně, s každou vládou, která ví o demografickém nárazu a přesto prodává strop jako definitivní jistotu. Demografie není viník, je to počasí. Nedá se odhlasovat. Parametry systému ale určují politici zákonem, a ti pendlují mezi růstem věku a návratem ke stropu podle toho, co se zrovna lépe prodává.
Průzkum Solva mezi tisícovkou Čechů na přelomu dubna a května 2026 navíc nepotvrdil, že by vyšší finanční podpora sama o sobě vedla k výraznému růstu porodnosti. Jinými slovy: porodnost se nedá vykoupit jednorázovou dávkou. Sázet záchranu důchodového systému na vyšší rodičovský příspěvek je laciný trik, politicky vděčný, systémově prázdný.
Co tedy zbývá? Buď stát přizná, že věk poroste nad 65, a začne férově říkat kam a jak rychle. Nebo bude dál prodávat iluzi a nechat každého, ať si na stáří šetří sám, protože systém, který mu slibuje, nemusí v jeho šedesáti pěti existovat v dnešní podobě. Sama vláda v programu mluví o rozvoji dobrovolného pilíře. Mezi řádky tím říká totéž, co Solvo říká nahlas.
65, 67, 72: vyberte si, ale nepředstírejte
Skutečný problém není v tom, že jeden think tank napsal číslo 72 na papír. Problém je v tom, že stát současně ví o nárazu silných ročníků, ví o rostoucí délce dožití, ví o klesající porodnosti, a přesto voličům říká: nebojte se, 65 stačí. Nestačí. Už dnes platný zákon počítá se 67 lety pro mladší ročníky. Model Solva jen dotáhl demografickou křivku tam, kam směřuje, pokud ji nikdo nezlomí.
Číslo 72 není proroctví. Je to zrcadlo nastavené politice, která se odmítá podívat na vlastní tabulky. A čím déle bude odvracet zrak, tím tvrdší bude náraz, pro všechny, kdo dnes počítají s tím, že v 65 zavřou kancelář, odloží montérky a konečně si odpočinou.