Vláda slibuje rychlejší legislativu a pružnější Sněmovnu. Jenže to má vysokou daň — méně průhlednosti a kontroly zákonů
Když vláda mluví o „modernizaci“, většinou tím myslí, že chce mít méně lidí, kteří jí do toho mluví.
Obsah článku
Návrh nového jednacího řádu vlády, rozeslaný do připomínek 20. července 2026, se tváří jako technický úklid zastaralých pravidel. Jenže pod tou vrstvou nudné byrokracie se skrývá něco podstatně ambicióznějšího: systematický přesun moci dovnitř exekutivy, pryč od těch, kdo mají právo říct „tohle je špatný nápad“. Vedoucí Úřadu vlády Tünde Bartha a ministr spravedlnosti Jeroným Tejc připravili materiál, který v součtu oslabuje tři pojistky najednou: kdo se smí vyjádřit, co z jednání zůstane veřejně vidět a kdo rozhodne, že se vůbec nahrává. A tomu se říká modernizace. Politická fikce prvního řádu.
Rychlost jako průhledný manévr
Rychlost je v politice nejpohodlnější alibi. Kdo by přece protestoval proti tomu, že stát bude fungovat svižněji? Problém nastává ve chvíli, kdy se podíváte, co přesně se zrychluje. Ne kvalita přípravy. Ne analytická práce. Zrychluje se cesta kolem těch, kdo materiálům rozumějí a kdo na ně mají právo reagovat.
Už prosincová změna z roku 2025 dala premiérovi výslovnou pravomoc povolit výjimku z připomínkového řízení u nelegislativních materiálů. Lednové znění téhož roku ji ještě neobsahovalo. Aktuální návrh jde dál: podle citací Seznam Zpráv počítá s možností omezit okruh připomínkových míst nebo připomínky úplně vypustit. Desetidenní pracovní lhůta na reakci. Deset dní na to, aby kraje, ČNB, ombudsman, profesní komory, odbory nebo Hospodářská komora řekly, jestli návrh nedává smysl. To není zrychlení. To je laciný trik, jak vyměnit oponenturu za ticho.
A pozor, nejde jen o jeden dokument. Paralelně existují Legislativní pravidla vlády, která u návrhů zákonů dávají předsedovi Legislativní rady možnost omezit okruh připomínkujících nebo připomínkové řízení vůbec neprovést. Trend je tedy systémový, ne jednorázový.
Komu přesně se přizpůsobujeme?
Tady je klíčová věc, kterou je třeba říct nahlas: vláda nemění jednací řád Poslanecké sněmovny. Mění svá vlastní pravidla ve fázi, než se materiál vůbec dostane do Parlamentu. „Přizpůsobenější Sněmovna“ je tedy formulace, která zní hezky pro voliče, ale ve skutečnosti míří jinam. Přizpůsobuje se exekutiva sama sobě. Předkladatel získává větší volnost rozhodnout, kdo se k věci vyjádří. Premiér získává větší volnost rozhodnout, co projde bez rozpravy. A veřejnost? Ta získává méně stop, méně jmen, méně důkazů.
Řečnická otázka: pokud vláda věří, že její návrhy jsou dobré, proč se bojí, že je někdo přečte a řekne, co si o nich myslí?
OECD ve svém Regulatory Policy Outlook 2025 výslovně varuje, že vynechávání konzultací sice šetří čas, ale eroduje důvěru a zhoršuje kvalitu pravidel. Evropská komise drží u legislativních aktů dvanáctitýdenní veřejnou konzultaci. Česko má standardně dvacet pracovních dnů pro návrhy zákonů, deset pro nelegislativní materiály. Už to je na evropském spodku. A teď chceme i z toho udělat volitelnou formalitu.
Stopy, které mizí
Nejznepokojivější část celého návrhu se netýká rychlosti, ale paměti. Platný jednací řád vlády ukládá, aby písemný záznam u části materiálů obsahoval jména těch, kdo hlasovali pro, proti nebo se zdrželi. Nový návrh podle dostupných citací tuto jmennou stopu oslabuje. Méně viditelných rozporů, méně jmenovitě dohledatelných střetů. Pro koaliční pohodlí ideální. Pro demokratickou kontrolu katastrofa.
A pak jsou tu zvukové záznamy. Dnes se pořizují, ale jejich poskytnutí může povolit pouze premiér. Nově by podle citovaného návrhu mělo být zveřejnění až po třiceti letech. Třicet let. To znamená, že dnešní rozhodnutí o energetice, zdravotnictví nebo bezpečnosti si budeme moci poslechnout, až budou jejich důsledky dávno nevratné. Navíc o tom, zda se vůbec nahrává, by rozhodoval předsedající, tedy zpravidla sám premiér. Méně kolektivního rozhodnutí, více jedné kanceláře. Směr je jednoznačný.
Občan, který dnes chce vědět, jak konkrétní ministr hlasoval, může podat žádost podle zákona 106. Pokud ale záznam jmenné hlasování neobsahuje, nedostane nic. Občanské organizace, investigativní novináři, opozice: všichni budou odkázáni na to, co jim vláda sama dobrovolně řekne. A to je přesně ten stav, který si žádná zdravá demokracie nemůže dovolit.
Systémový problém, ne technická novela
Bylo by pohodlné odbýt celou věc jako byrokratický detail. Jenže ono to tak nefunguje. Každá jednotlivá změna vypadá nevinně: tady zkrátíme lhůtu, tam zúžíme seznam, onde přesuneme pravomoc. Ale v součtu vzniká jiný typ vlády. Typ, který rozhoduje rychleji, protože mu nikdo nestojí v cestě. Typ, který zanechává méně stop, protože si hlídá, co se nahrává a co se zveřejňuje. Typ, který se prezentuje jako efektivní, ale ve skutečnosti je jen méně kontrolovatelný.
Andrej Babiš není první premiér, který chce mít volnější ruce. Ale málokterý kabinet přišel s tak uceleným balíkem procedurálních změn, které souběžně oslabují vstupní kontrolu (připomínky) i výstupní kontrolu (záznamy). To není modernizace. To je přestavba.
Stát, který si zkracuje cestu kolem těch, kdo mu do návrhů mluví, a kolem těch, kdo po něm chtějí vidět jména a spory, není rychlejší stát. Je to stát, který se rozhodl, že transparentnost je luxus, na který nemá čas.