Vládní jednota skončila sepsáním programového prohlášení. Strany už se nedokážou domluvit ani na společném postupu do voleb
Koalice, která si v lednu slíbila „spolupráci a respekt“, se v červenci rozpadla na tři konkurenční volební štáby, a nikdo se ani neobtěžoval to oznámit.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické fikce, která vzniká podpisem slavnostního dokumentu a umírá první chvíli, kdy má být naplněna skutkem. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 je učebnicový případ. Osmnáct kapitol o energetice, bydlení, bezpečnosti a zdravotnictví. Vznešená slova o společném směru. A pak půl roku tiché eroze, na jejímž konci stojí ANO, SPD a Motoristé sobě každý v jiném rohu ringu: formálně spojenci, fakticky soupeři o senátní obvody, komunální mandáty a voličské hlasy. Vládní jednota se nerozpadla jedním dramatickým gestem. Rozložila se po kapkách, od lednového sněmu ANO přes květnové vyjednávání až po červencové přiznání, že společný postup je mrtvý. A to nejpikantnější: do uzávěrky kandidátek 4. srpna zbývají dny, takže formálně se ještě ani nedá říct, že je po všem. Jenže všichni už vědí, že je.
Časová osa rozpadu: od ambice k volební anarchii
Kdo chce pochopit, jak rychle se z koaliční loajality stane prázdná fráze, ať sleduje data. 24. ledna Babiš na sněmu ANO řečnil o významu podzimních senátních voleb, tehdy to znělo jako mobilizační výzva celému vládnímu táboru. Ještě 19. května seděli lídři ANO, SPD a Motoristů u jednoho stolu a jednali o společném postupu do Senátu. Vypadalo to jako normální koaliční vyjednávání: kdo kde kandiduje, kde se síly spojí, kde se ustoupí.
A pak přišel červen. Z regionů ANO se začaly ozývat hlasy kandidátů, kteří odmítali nést na svých plakátech značku SPD a Motoristů. Některé krajské organizace ANO otevřeně kalkulovaly s variantou, že v obvodech půjdou proti vlastním koaličním partnerům. Nebyl to puč zdola, byl to chladný kalkul. Proč by kandidát ANO s třicetiprocentní stranickou podporou sdílel politický výnos s partnerem, jehož jméno mu v obvodu ubírá hlasy?
K 16. červenci už byl obraz jednoznačný. SPD ohlásila kandidáty v 26 z 27 obvodů. Boris Šťastný za Motoristy připustil, že jeho strana do Senátu možná nepošle nikoho. A ANO? To směřuje k převaze vlastních kandidátů, bez koaliční nálepky, bez sdílené značky, bez společného příběhu. Tři strany jedné vlády, tři naprosto odlišné volební strategie.
Průhledný manévr jménem „koncentrace sil“
Motoristé sobě svůj ústup ze senátních voleb prodávají jako strategickou volbu. Prý se soustředí na komunální volby v Praze, Brně a Ostravě, kde 12. června představili své lídry. Zní to rozumně, dokud se nepodíváte na čísla. Červnový volební model NMS dává Motoristům 5,8 procenta celkově, ale tvrdé jádro voličů činí pouhých 2,7 procenta. MEDIAN měří pět procent. To není strana, která si vybírá bitvy. To je strana, která nemá dost vojáků.
Říkat tomu strategie je laciný trik. Motoristé nemají v senátních obvodech ani kandidáty, ani voličskou základnu, ani organizační strukturu, která by unesla celostátní kampaň. Ústup do tří velkých měst je obranný manévr maskovaný sebevědomou rétorikou. A ANO jim to ochotně nechá, proč by ne? Čím méně partnerů na kandidátce, tím víc prostoru pro vlastní značku.
SPD zvolila opačný přístup, ale výsledek je stejně absurdní. Dvacet šest kandidátů z dvaceti sedmi obvodů zní impozantně, jenže SPD v senátních volbách historicky neuspěla. Plošná kandidatura bez koordinace s ANO znamená jediné: štěpení hlasů vládního tábora v prvním kole. V dvoukolovém většinovém systému je to recept na prohru.
Opozice si mne ruce, a má proč
Tady je třeba říct nahlas, co si politická Praha šeptá: vládní koalice si právě rozbíjí nejlepší senátní příležitost, jakou za roky dostala. Opozice letos obhajuje 26 z 27 mandátů. ANO jediný. Matematicky měl vládní tábor šanci na masivní průlom, stačilo koordinovaně obsadit obvody silnými kandidáty a soustředit hlasy.
Místo toho opozice předvádí přesně to, co vláda nedokázala. ODS oznámila, že ve většině obvodů její kandidáti běží v koalici s TOP 09, KDU-ČSL nebo STAN. Martin Kupka už v květnu mluvil o více než deseti vlastních kandidátech ODS, ale s jasným modelem spolupráce tam, kde to dává smysl. Není to dokonalá jednota, ale je to čitelný systém. Vládní tábor nemá ani to.
Senátní kluby ODS a TOP 09 drží třicet členů, STAN osmnáct, KDU-ČSL dvanáct. I při dílčích ztrátách si opozice udrží pohodlnou většinu v horní komoře. Babišův sen o ovládnutí Senátu se tak mění v aritmetickou nemožnost; ne proto, že by vládě chyběly hlasy voličů, ale proto, že si je roztříští sama mezi tři nekoordinované proudy.
Vláda funguje, koalice ne
Karel Havlíček 4. května tvrdil, že spolupráce ve vládě funguje velmi dobře a spory se řeší interně. 9. července Babiš na tiskové konferenci vyhodnocoval plnění programového prohlášení a mluvil o většinové koaliční vládě. Zákony procházejí, ministry nikdo neodvolává, sněmovní většina drží.
Jenže právě tady leží jádro problému. Tato koalice funguje jako mocenský servis, stroj na prosazování zákonů a obsazování postů. Nefunguje jako politický svazek s ambicí společně vyhrávat volby a budovat společnou identitu. Programové prohlášení řeší vládnutí, ne volební aritmetiku. Neobsahuje jediné slovo o senátních obvodech, koaličních značkách nebo rozdělení volebních výnosů. A nikdo se neobtěžoval takovou dohodu sepsat zvlášť.
Na téže červencové tiskovce, kde Babiš chválil koaliční souhru, se řešilo rozhořčení SPD kvůli postupu ministra Macinky. Důvěra padá dřív než hlasovací většina, a volební rozchod je toho nejviditelnějším symptomem.
Co si z toho má vzít volič vládního tábora
Řečnická otázka na závěr: koho vlastně volit, když chcete podpořit vládu, kterou jste si zvolili? V jednom obvodu kandidáta ANO, který se za koalici stydí? V druhém kandidáta SPD, který jde proti němu? Ve třetím nikoho, protože Motoristé tam prostě nejsou? Lhůta pro podání kandidátek končí 4. srpna v 16:00, registrace budou hotové do 22. srpna. Teprve pak bude jasno, jak přesně vypadá volební mapa vládního tábora. Ale už teď je zřejmé, že volič, který v říjnu 2025 hlasoval pro koalici jako celek, bude v říjnu 2026 nucen vybírat mezi konkurenčními značkami téhož tábora.
Programové prohlášení bylo strop ambice, ne její základ. Všechno, co přišlo potom, je důkaz, že vládní jednota byla od začátku politická fikce, funkční jen do chvíle, kdy měla být poprvé testována realitou volebních obvodů.