Vládní koalice přestala hledat prezidentského kandidáta. Takhle bez boje se vzdávat není Babišův styl
Půl roku stačilo, aby se z ofenzivního plánu stal mlčenlivý ústup, a přesně tak vypadá politická fikce, kterou nám koalice servíruje jako strategii.
Obsah článku
V lednu 2026 Andrej Babiš před kamerami vyhlašoval, že koalice ANO, SPD a Motoristů musí na začátku roku 2027 zahájit seriózní debatu o společném prezidentském kandidátovi. Může to být nepolitik s přirozeným respektem, říkal. Petr Macinka přikyvoval, že to „dává smysl“. A pak přišel červenec. Tentýž Babiš tentýž novinářům řekl: „My nechceme hledat žádného kandidáta.“ A pro jistotu dodal: „Zatím to neřešíme.“ Kdo tohle čte jako kapitulaci, nerozumí Babišovi. A kdo to čte jako plán, přeceňuje koalici, která se nedokáže shodnout ani na tom, jestli vůbec někoho hledá.
Rétorika se otočila o sto osmdesát stupňů, ale dveře zůstaly pootevřené
Lednový Babiš byl plánovač. Mluvil o společném kandidátovi, o seriózní debatě, o startu na začátku roku 2027. Červencový Babiš je vyčkávač. Místo konkrétního jména nabízí mlhavou abstrakci, „občanský kandidát“, a místo harmonogramu říká „zatím to neřešíme“. Posun je zásadní: od „koalice bude vybírat“ k „trh kandidátů si má poradit sám“.
Jenže pozor. Babiš neřekl, že koalice nikoho nepostaví. Neřekl, že prezidentskou volbu přenechává Pavlovi. Řekl jen, že to teď neřeší. To je formulace člověka, který si nechává otevřený zadní vchod, zatímco předními dveřmi demonstrativně odchází. Kdo Babiše sleduje déle než jednu tiskovou konferenci, ví, že přesně takhle vypadá jeho standardní manévr: stáhnout se z reflektorů, nechat protivníka ukázat karty a pak se vrátit s „překvapivým“ rozhodnutím.
Koalice nemá jednu linii, má čtyři
Nejprozřetelnější na celé situaci není Babišův obrat, ale kakofonie, která z koalice zaznívá. Taťána Malá 26. července vyzývá vládu, aby napnula všechny síly a našla nadstranického vyzyvatele. Radek Vondráček začátkem července mluví o „strategickém hledání silného koaličního kandidáta“. Macinka v lednu společného kandidáta podporoval. A Babiš říká, že nikoho nehledá.
Čtyři lidé, čtyři signály, žádný společný scénář. To není strategie. To je testování variant na živém organismu vlastního elektorátu. Koalice vysílá rozporné zprávy, protože se nedokáže rozhodnout, co je pro ni menší zlo: slabý vyzyvatel, který prohraje a poškodí značku, nebo žádný vyzyvatel, který nechá miliony vlastních voličů bez opěrného bodu. A mezitím čas běží.
Problém se jmenuje Pavel a jeho čísla jsou tvrdá
Důvod, proč koalice couvá, není záhadný. Stačí se podívat na data. STEM naměřil Pavlovi důvěru 57 % veřejnosti, CVVM dokonce 62 %. To není slabý prezident na odchodu. To je favorit, kterému podle STEM/MARK „na záda dýchá“ pouze Babiš sám, a šest z deseti potenciálních voličů zatím neumí spontánně říct, koho by chtěli místo něj.
Ještě nepříjemnější je jiné číslo: Pavlovi důvěřuje 25 % voličů ANO a 33 % voličů Motoristů. Pavel tedy není jen „prezident cizího tábora“. Má průnik přímo do elektorátu, z něhož by koalice chtěla rekrutovat protiváhu. Čistá antipavlovská mobilizace proto nestačí; část vlastních voličů by tím koalice spíš odradila, než nadchla.
Sázkové kanceláře to reflektují bez sentimentu. Kurz na Pavlovu obhajobu? 1,40. Kurz na Babiše? 15,00. Na Havlíčka? 15,00. Na Vondráčka? 20,00. Bookmakeři nesázejí na to, že by koaliční kandidát byl slabý; sázejí na to, že koalice možná žádného nepošle.
Hodiny tikají a komfortní zóna se zužuje
Zákon o volbě prezidenta vyžaduje podání kandidátní listiny nejpozději 66 dnů před prvním kolem. To je právní minimum. Politické minimum je jinde: STEM/MARK výslovně uvádí, že kdo chce uspět, měl by budovat známost a image alespoň dva roky před volbou. Léto 2026 už tedy není čas na pohodlné zvažování. Je to režim zkráceného času.
Babiš sám v lednu označil začátek roku 2027 za moment pro seriózní debatu. Pokud koalice do té doby nepředloží jméno, zbývá jí nouzový podzim 2027, a kandidát, kterého nikdo nezná, proti prezidentovi, kterého zná každý. Politologové oslovení ČTK už v lednu varovali, že víc vládních kandidátů by jen tříštilo síly a že úspěšný vyzyvatel musí být méně stranický a schopný oslovit protestní svět. Koalice od té doby neudělala jediný veřejný krok, který by tomuto doporučení odpovídal.
Nejde o kapitulaci, jde o poker s vlastními kartami
Označit Babišovu zpátečku za vzdání se boje je pohodlné, ale nepřesné. Koalice současně neukazuje jméno, neříká, že nikoho nepostaví, a udržuje ostrý konflikt s Pavlem jako mobilizační osu. Vondráček obhajuje vládní postup vůči prezidentovi, Malá tlačí na hledání kandidáta, Babiš brzdí. To je logika přípravy pole, ne logika složených zbraní.
Podle nás je nejpravděpodobnější scénář prostý: Babiš čeká, až se ukáže, jestli Pavlova čísla půjdou dolů, jestli se objeví „občanský“ kandidát, kterého půjde adoptovat bez rizika, nebo jestli bude výhodnější vstoupit do ringu sám. Červencové „nehledáme“ není konec hry. Je to pauza mezi koly, ve které si jeden hráč sundává rukavice, a druhý ještě neví, jestli proto, že vzdává, nebo proto, že si chce přetáhnout pásku přes klouby.
Koalice, která ovládá vládu, obě komory parlamentu a má za sebou nejsilnější volební výsledek v historii ANO, nekončí prezidentskou partii kvůli průzkumům. Buď se vrátí se jménem, nebo se vrátí s Babišem. Třetí varianta, skutečně nechat pole Pavlovi, by byla první věc, kterou Babiš v politice udělal zadarmo.