Voliči Motoristů chtěli hlídacího psa Babiše, místo toho dostali podlézavého Turka a Macinku. Výsledek? Strana na hraně volitelnosti
Motoristé sobě jsou dnes nejhůře hodnocenou stranou vlastními voliči. A není to náhoda, je to logický důsledek politické fikce, kterou prodávali před volbami.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické drzosti, který spočívá v tom, že stranu založíte na slibu kontroly silnějšího partnera, a jakmile se dostanete k moci, stanete se jeho nejposlušnějším přívěskem. Přesně tohle předvádějí Motoristé sobě od chvíle, kdy usedli do vládních křesel. Kdo jim věřil roli pravicového korektivu Andreje Babiše, dnes sleduje stranu, která nedokáže artikulovat jedinou zásadní výhradu vůči premiérovi, ale zvládne eskalovat absurdní spor s Pražským hradem kvůli personální kauze Filipa Turka. To není smůla. To je volba.
Slib, který se vypařil dřív, než koaliční inkoust zaschl
Motoristé šli do voleb 2025 s příběhem, který zněl skoro až příliš dobře. Fiskální odpovědnost, menší stát, vyrovnaný až přebytkový rozpočet do čtyř let. Jejich volební program byl manifestem strany, která chtěla být svědomím koalice, ne její dekorací. Jenže co se stalo, když přišlo na lámání chleba? Vláda s účastí Motoristů prosadila pro rok 2026 rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Tři sta deset miliard. To není kompromis, to je kapitulace. A Motoristé pro něj zvedli ruku stejně ochotně jako všichni ostatní v koalici.
Kde byl ten hlídací pes? Kde bylo štěkání, natož kousání? Nikde. Místo toho přišla tichá koaliční disciplína a pár rozpačitých vyjádření o tom, že „situace si žádala pragmatismus“. Pragmatismus je ovšem jen slušnější slovo pro zbabělost, pokud jste voličům slibovali přesný opak.
Turek, Macinka a umění být vidět ve špatnou chvíli
Problém Motoristů není v tom, že by byli neviditelní. Problém je v tom, kdy a proč je vidět. Petr Macinka, předseda strany a ministr zahraničí, se stal hlavní tváří konfliktu s prezidentem Pavlem kolem neprosazené nominace Filipa Turka do vlády. Prezident k tomu vydal veřejné vyjádření, které bylo diplomatickou verzí políčku. A co udělali Motoristé? Eskalovali. Místo aby ukázali voličům jedinou konkrétní věc, ve které zkorigovali Babišovu politiku, předvedli divadlo loajality ke koalici a zároveň divadlo vzdoru vůči Hradu.
To je přesně ta kombinace, která voliče spolehlivě odrazuje. Kdo chtěl pravicovou pojistku, vidí stranu, která se pere s prezidentem kvůli personáliím. Kdo chtěl fiskální přísnost, vidí třísettenmiliardový schodek. A kdo chtěl „pohlídání Babiše“, vidí ministra, za kterého se ve sporu s Pavlem postavila jen zhruba polovina vládních voličů, a vlastní voliči Motoristů jsou v této věci kritičtější než voliči SPD. To je pro stranu, která se profilovala jako nejostřejší hlas koalice, zdrcující zjištění.
Čísla, která nelžou, i když politici ano
Nejtvrdším verdiktem je to, co říkají samotní voliči Motoristů. Výzkum STEM/MARK pro Seznam Zprávy z léta 2026 ukazuje, že pouze 35 % voličů Motoristů dává své straně jedničku nebo dvojku. To je nejhorší výsledek ze všech sledovaných stran. Horší než ANO, horší než SPD, horší než kdokoli jiný. Voliči Babiše jsou se svým premiérem spokojenější. Voliči SPD jsou se svou stranou spokojenější. Jen voliči Motoristů mají pocit, že dostali špatné zboží.
A volební modely tento pocit potvrzují s chirurgickou přesností. Median je v červnu měří na rovných 5,0 %. STEM/MARK na 5,3 %. NMS na 5,8 %, ale s intervalem spolehlivosti sahajícím až k 4,0 %. To znamená, že pětiprocentní hranice není strašák z novinářské zkratky, ale statistická realita, ve které se Motoristé pohybují každý den. Jeden špatný měsíc, jedna další kauza, jedno další gesto koaliční poslušnosti a číslo spadne pod čáru.
Přitom potenciál strany podle NMS činí 9,3 %, ale její volební jádro je pouhých 2,7 %. To je obrovský nepoměr. Značka existuje, ale je mělká a neloajální. Zhruba třetina voličů z roku 2025 už zvažuje jinou volbu. Motoristé nemají problém s povědomím, mají problém s důvěryhodností.
Protestní značka v zajetí moci
Příběh Motoristů je v českém kontextu poučný daleko za hranice jedné malé strany. Je to ukázka toho, jak rychle se protestní pravicová energie vypaří, jakmile její nositel usedne do ministerského křesla. Dokud stojíte venku a křičíte, že systém nefunguje, máte publikum. Jakmile jste součástí systému a křičíte dál, vypadáte buď pokrytecky, nebo směšně. A jakmile přestanete křičet úplně, vaši voliči si všimnou, že jste se stali přesně tím, proti čemu jste je mobilizovali.
Sněmovní aritmetika přitom dává celé věci existenciální rozměr. Dnešní vládní většina stojí na 108 mandátech: ANO 80, SPD 15, Motoristé 13. Bez Motoristů by ANO se SPD měly jen 95 hlasů, tedy pod většinou. Pokud by Motoristé příště nepřekročili pětiprocentní práh, Babiš by skládal vládu výrazně obtížněji. Paradoxně tak strana, která měla být korektivem premiéra, se stala jeho pojistkou, a premiér to ví. Proto si může dovolit ignorovat jejich programové priority. Protože kam by šli?
Ještě není pozdě, ale hodiny tikají
Dá se namítnout, že půl roku ve vládě je krátká doba na definitivní soudy. Jenže v politice platí, že první dojem z vládnutí se přepisuje mnohem hůř než první dojem z opozice. Motoristé by museli předvést něco dramaticky jiného než dosud. Ne další spor s Hradem, ne další tichou ruku pro rozpočtový schodek, ale viditelný, konkrétní a bolestivý střet s Babišem o věcnou politiku. Něco, co by jejich voliči mohli ukázat a říct: proto jsme je volili.
Zatím nic takového nepřišlo. A na obzoru se navíc rýsuje Martin Kuba se svým hnutím Naše Česko, které loví ve stejném rybníku měkce ukotvených pravicových voličů. Motoristé dnes stojí přesně tam, kde stojí strany těsně před tím, než se stanou odpovědí na kvízovou otázku: „Kdo seděl ve vládě v letech 2025–2029?“ Vzpomínka bez obsahu.
Strana, která slíbila být hlídacím psem, se proměnila v koaličního pudla. A pudlové se do Sněmovny nedostávají.