Výmluvy a kličkování: Babiš v NATO říkal, co se mu hodilo. To není strategie, to je chaos
Český premiér na summitu v Ankaře střídal pozice rychleji, než stíhal mluvit. Spojenci si toho všimli.
Obsah článku
Andrej Babiš si z aliančního summitu udělal otočné jeviště. V úterý 7. července v Ankaře prohlásil, že dvě procenta HDP na obranu letos „nevidí reálně„. O den později už mluvil o snaze cíl ještě letos dotáhnout, slíbil navýšení o 36 miliard korun a dvě procenta příští rok. Současně oznámil, že se Česko nebude podílet na aliančním balíku 70 miliard eur pro Ukrajinu. Kdo z toho má vyčíst českou bezpečnostní politiku, potřebuje křišťálovou kouli. Nebo aspoň silný žaludek.
Přepínání mezi publiky není diplomacie
Premiér suverénního státu má právo vyjednávat tvrdě. Má právo říkat nepříjemné věci. Nemá ale právo říkat v pondělí opak toho, co řekne ve středu, a tvářit se, že obojí je strategie. To, co Babiš v Ankaře předvedl, není vícekolejná diplomacie. Je to politická improvizace maskovaná jako státnický pragmatismus.
Aliančnímu publiku servíroval ochotu navyšovat, investovat, posilovat protivzdušnou obranu. Domácímu publiku a koaličnímu partnerovi SPD prodával linku „žádné české peníze pro Ukrajinu„. Obrannému průmyslu akcentoval výrobu a zakázky. Tři stoly, tři jazyky, žádná hierarchie priorit. Kdo tohle dělá vědomě, je cynik. Kdo to dělá nevědomě, je nekompetentní. Obojí je pro zemi o třiceti tisících vojácích v srdci Evropy nepřijatelné.
Stát bez jednoho hlasu
Problém přitom zdaleka nekončí u premiéra. Ministr zahraničí Macinka těsně před odletem na summit oznámil přesun části prostředků do amerického programu PURL, tedy mechanismu, jímž spojenci financují vojenské vybavení pro Ukrajinu přes USA. Tomio Okamura to během hodin smetl ze stolu a avizoval páteční koaliční radu. Prezident Pavel mezitím po summitu varoval, že bez rychlého plnění závazků bude Česko vypadat jako „černá ovce“ nebo „černý pasažér“. A to vše poté, co se vláda s Hradem týdny přetahovala o to, kdo má vůbec českou delegaci na summitu vést.
Tohle není vnitropolitický kolorit, který spojenci přehlédnou. Tohle je signál nespolehlivosti vysílaný v reálném čase z jednacího sálu Aliance. Dánsko, Nizozemsko a Estonsko mezitím v Ankaře podepisovaly s Ukrajinou dronové dohody. Česko u toho chybělo. Ne proto, že by nemělo co nabídnout. Spíš proto, že nikdo přesně neví, co vlastně chce.
Rozpočtový ping-pong
Podívejme se na čísla, protože právě v nich je kličkování nejprůhlednější. Ministerstvo obrany v lednu uvádělo plánované výdaje 184,7 miliardy korun, tedy 2,06 procenta HDP. Babiš v Ankaře řekl, že dvě procenta letos nesplníme. Po summitu slíbil, že se o to ještě pokusíme. A pro příští rok přihodil 36 miliard navíc.
Který z těchto výroků je skutečná pozice vlády? Rozpočtový plán ministerstva? Premiérův brífink před jednáním? Nebo jeho tiskovka po něm? Odpověď zní: záleží na tom, komu se zrovna mluví. NATO přitom měří obranné výdaje vlastní metodikou, která se od národních rozpočtů liší. Babiš to ví. A přesto si vybírá číslo, které se mu v danou chvíli hodí, jako z bufetu.
Cena za nečitelnost
Reálné důsledky nejsou abstraktní. Summit v Ankaře oznámil přes 50 miliard dolarů v nových akvizicích a závazek rozšiřovat výrobní kapacity napříč Aliancí. Pro český obranný průmysl je to příležitost, která se neopakuje každý rok. Jenže firmy, které chtějí vstoupit do dlouhodobých aliančních projektů, potřebují předvídatelný stát za zády. Stát, jehož premiér mění pozici mezi úterkem a středou, předvídatelný není.
A pak je tu rovina čistě bezpečnostní. NATO opakovaně varuje, že nesplnění investičních závazků vede k zastarávání techniky, mezerám ve schopnostech a oslabení interoperability. Česko si nemůže dovolit být zemí, která na papíře plánuje dvě procenta, na summitu říká, že to nevidí reálně, a den poté slibuje, že to zkusí. To není vyjednávací taktika. To je politická fikce.
Koalice jako brzda, ne jako výmluva
Namítne se, že za chaosem stojí koaliční aritmetika. Že SPD blokuje jakoukoli pomoc Ukrajině a Babiš musí lavírovat. Jistě, Okamurova strana je v otázkách zahraniční politiky destruktivní síla. Její linie je konzistentní v jediném: v odmítání všeho, co souvisí s podporou Kyjeva. Ale právě proto je odpovědnost na premiérovi. Koalici si vybral sám. A pokud ji nedokáže řídit tak, aby stát navenek mluvil jedním jazykem, pak problém není v SPD. Problém je v tom, kdo sedí v čele vlády a rozhodl se, že vnitropolitický klid je důležitější než spojenecká důvěryhodnost.
Petr Pavel to po summitu řekl nejostřeji ze všech ústavních činitelů. Bez plnění domácích úkolů budeme mezi spojenci působit jako černý pasažér. Otázka už nezní, jestli se tak stane. Otázka zní, jestli už se tak nestalo.