Z tohoto mrazí: Vláda říká ústavním soudcům, jak mají rozhodovat. Pokud si prosadí svou, stane se z toho nebezpečný precedens
Když exekutiva začne ústavním soudcům vysvětlovat, kdo z nich smí rozhodovat a jak má výrok znít, přestává jít o právo. Jde o moc.
Obsah článku
Česká vláda překročila hranici, kterou dosud žádný kabinet nepřekročil. Nejde jen o to, že se s prezidentem přetahuje o židli na summitu NATO. Spor o Ankaru je už za námi, Pavel tam byl. Co za námi není, je osmdesátistránkové podání, ve kterém vláda Ústavnímu soudu de facto diktuje, jak má věc rozhodnout, a pro jistotu žádá i odstranění soudce, který se jí znelíbil. To není procesní obrana. To je politická fikce převlečená za právní argumentaci.
Útok na soudce jako metoda
Nejnebezpečnější na celém vládním podání není věcný spor o výklad článku 63 Ústavy. Ten je legitimní, obě strany mají argumenty a dva soudci sami podali odlišné stanovisko k předběžnému opatření. Nebezpečné je něco jiného: vláda žádá vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala. Proč? Protože rozhodl způsobem, který se jí nehodil. Ministr Tejc to na tiskové konferenci nazval „bezprecedentním projevem soudního aktivismu„. Řečnická otázka: od kdy je procesní rozhodnutí soudu důvodem k personálnímu útoku na konkrétního soudce?
Zákon o Ústavním soudu skutečně umožňuje namítat podjatost. Paragraf 36 ale mluví o pochybnostech plynoucích z poměru soudce k věci nebo k účastníkům. Ne o tom, že se vládě nelíbí, jak zpravodaj naložil s předběžným opatřením. Judikatura opakovaně zdůrazňuje, že vyloučení soudce je výjimkou ze zásady zákonného soudce a vyžaduje mimořádně silný důvod. Nesouhlas s procesním krokem takovým důvodem prostě není. Pokud by plénum přesto Šámala vyloučilo, vysílá signál, že každý účastník řízení může po nepříjemném rozhodnutí zkusit personální reset senátu. To je cesta do pekla.
Petit, který míří za horizont
Kdyby vláda chtěla jen vyhrát spor o jednu cestu do Ankary, stačilo by navrhnout zamítnutí Pavlovy žaloby. Ona ale chce víc. V oficiálním podání alternativně žádá výrok, že o účasti prezidenta na summitech NATO rozhoduje vláda. A pro jistotu vybízí soud, aby se k tomu vyslovil i formou odůvodnění závazného do budoucna.
Přeloženo z právničtiny: vláda nechce jen vyhrát zápas, chce přepsat pravidla hry pro všechny příští sezony. Pokud by Ústavní soud takový výrok vydal, z prezidentovy ústavní pravomoci „zastupovat stát navenek“ se stane prázdná dekorace. Každý budoucí prezident by musel pro účast na aliančním summitu prosit Strakovu akademii o svolení. To není obrana vládních kompetencí. To je mocenský úchvat maskovaný ústavní argumentací.
Precedens, který si nikdo nepřeje
Položme si otázku jinak. Co se stane, až příště Ústavní soud rozhodne procesně v neprospěch jakéhokoli účastníka? Pokud vládní taktika projde, odpověď je jasná: poražená strana namítne podjatost zpravodaje, protože rozhodl „aktivisticky“. Princip zákonného soudce, jeden z pilířů spravedlivého procesu, se promění v vyjednávací žeton. Kdo má dost politické síly, ten si vybere, kdo ho bude soudit.
V dostupných veřejných zdrojích neexistuje srovnatelný český případ, kdy by vláda po jednom nepříznivém procesním kroku žádala vyloučení zpravodaje v plenární ústavní věci. Sama vláda ve svém podání přiznává, že dřívější spory prezidentů a kabinetů se řešily politickým kompromisem. Teď se ale rozhodla jít k soudu a zároveň soudu říkat, kdo v něm smí sedět. To je průhledný manévr, který si nezaslouží eufemismus „procesní strategie“.
Nejbližší evropskou paralelu najdeme v polském konfliktu exekutivy s ústavním soudnictvím. Ano, rozsah je jiný, kontext je jiný. Ale mechanismus je povědomý: vláda, která neuspěje u soudu, začne problematizovat složení soudu. V Polsku to začalo taky jedním krokem, který vypadal jako legitimní procesní postup.
Obrana, která ničí to, co chrání
Vláda se opírá o články 67 a 68 Ústavy, tedy o své postavení vrcholného orgánu výkonné moci. Má pravdu, že zahraniční politika vyžaduje koordinaci a že kontrasignace existuje. Jenže z toho nevyplývá právo rozhodovat, zda prezident smí, nebo nesmí odletět na summit Severoatlantické aliance. Prezident Pavel ve svém vyjádření výslovně říká, že nehájí jen sebe, ale pravomoci každého budoucího nástupce. A tady má podle nás pravdu.
Ironie celé situace je dokonalá. Vláda, která se prezentuje jako strážce institucí, útočí na instituci, jež má být konečným arbitrem ústavních sporů. Říká soudcům, jak mají rozhodnout, a když rozhodnou jinak, chce vyměnit soudce. To není obrana právního státu. To je jeho testování na zlomovou hranici.
Ústavní soud teď stojí před rozhodnutím, které přesahuje spor dvou ústavních orgánů o jednu zahraniční cestu. Rozhoduje o tom, zda si nechá diktovat, kdo v něm smí soudit. Pokud ustoupí, nebude to precedens jen pro tento kabinet. Bude to návod pro každého, kdo přijde po něm.