Za dobrotu na žebrotu: Pavel nabízí smír, Babiš odpovídá kampaňovým útokem. Proč? Protože volby
Český prezident nabídl premiérovi konkrétní dělení summitu NATO na dvě části. Odpovědí bylo odmítnutí schůzky a další kolo útoků.
Obsah článku
Kdo v české politice ještě věří, že spor o Ankaru byl o zahraniční politice, ten buď nečte, nebo nechce vidět. Celý konflikt mezi Petrem Pavlem a Andřejem Babišem je od první chvíle předčasná prezidentská kampaň převlečená do ústavněprávního hávu. A nejpozoruhodnější na tom je, jak ochotně jedna strana nabízí cestu ven a jak systematicky ji druhá strana odmítá. Ne proto, že by kompromis nešel. Ale proto, že kompromis se nedá prodat voličům.
Smír, který nikdo nechtěl přijmout
Pavlova „dobrota“ nebyla žádná neurčitá výzva k míru, žádné prázdné gesto. Už v dubnovém dopise premiérovi prezident výslovně počítal s tím, že pojede i Babiš, a nabízel mu prostor pro vysvětlení vládní pozice k obranným výdajům. Když se situace vyhrotila, návrh ještě zpřesnil: summit měl dvě hlavní části, neformální večeři 7. července a jednání Severoatlantické rady 8. července. Každý z nich by absolvoval jednu. To není PR mlha. To je institucionální návrh s konkrétním obsahem, ověřitelný proti oficiálnímu programu NATO. A co Babiš? Odmítl schůzku, neakceptoval dělení a veřejně vyzval Pavla, ať na účasti „netrvá“. Průhlednější manévr si člověk těžko představí. Kdo odmítá kompromis, ten kompromis nechce. A kdo ho nechce, ten z konfliktu těží.
Kampaň, která se tváří jako ústavní spor
Podívejme se na časovou osu bez sentimentu. Už v únoru 2026 Babiš na sněmu ANO oznámil, že vládní blok má v roce 2027 představit vlastního kandidáta na prezidenta, a v téže řeči prohlásil, že Pavel „je už v kampani“. Tady se rodí klíč k celému příběhu. Od té chvíle je každý Pavlův krok v Babišově optice součástí předvolební hry. Nabídka kompromisu? Kampaň. Účast na summitu? Stínování vlády. Debata s Čaputovou na festivalu Pohoda 11. července? Další kampaňový výjezd. Jazyk, kterým premiér o prezidentovi mluví, není jazykem ústavního partnera. Je to jazyk politického soupeře, který si buduje narativ pro leden 2028. A to je zásadní rozdíl. Institucionální spor má řešení. Volební spor řešení mít nesmí, protože jeho smyslem je trvat.
Ústavní soud jako hasič cizího požáru
Že nejde o běžnou přestřelku dvou eg, potvrdil sám Ústavní soud. Předběžným opatřením výslovně ochránil „dosavadní, ustálenou a dlouhodobou praxi“ účasti prezidentů na summitech NATO. Soud tím řekl něco, co by mělo být samozřejmé: prezident na aliančním summitu není výstřelek, ale norma. Vláda může dál právně argumentovat, finální rozhodnutí přijde v řádu měsíců. Ale politicky už bude nesmírně těžké tvrdit, že hlava státu je na summitu NATO nadbytečná. Pikantní je, že ani po tomto verdiktu Babiš nezvolil smiřovací tón. Den před odletem do Ankary mluvil o tom, jak Pavel „stínuje“ vládu. Soud hasí požár a premiér přikládá polínka. Proč? Protože uhašený požár se nedá prodat jako důvod, proč země potřebuje jiného prezidenta.
Kdo z toho vyjde líp?
Krátkodobě Babiš. Udává rámec, převádí institucionální debatu do kódu kampaně a nutí Pavla reagovat. Jenže dlouhodobě je to riskantnější hra, než se zdá. Zahraniční analytici z FPRI už na jaře upozorňovali, že vleklé střety Hradu a vlády poškozují mezinárodní pověst Česka. A právě tady se Pavlova pozice může paradoxně posilovat: obránce ústavní praxe, prozápadního ukotvení a důstojnosti státu navenek. Pavel ostatně už v březnu 2026 naznačil, že velmi silně zváží obhajobu mandátu. Spor o Ankaru tuto úvahu nevytvořil, ale dodal jí palivo a publikum. Srovnejme si to se Zemanem. Vztah Babiš–Zeman býval popisován jako pragmatické spojenectví, sám Babiš o něm mluvil jako o „nejlepším historickém“ vztahu premiéra a prezidenta. U Pavla vede otevřenou válku. Rozdíl není v ústavě. Rozdíl je v tom, že Zeman nebyl budoucí soupeř.
Celý ankarský příběh se dá shrnout jednou větou: Pavel nabízí řešení, Babiš potřebuje problém. Dokud se blíží leden 2028, nic se na tom nezmění.