Zbabělost, nebo chytrá strategie? Motoristé odpískali volby do Senátu, s jedním kandidátem velkou parádu neudělají
Vládní strana se třinácti poslanci přiznává, že na horní komoru nemá lidi. A balí to do celofánu „rozumné taktiky“.
Obsah článku
Existuje v české politice zvláštní disciplína: proměnit vlastní bezmoc v narativ o prozíravosti. Motoristé sobě ji právě předvádějí v přímém přenosu. Zatímco ODS rozjíždí senátní kampaň po celé republice, STAN staví kandidáty ve třinácti obvodech a Jan Grolich z KDU-ČSL vysvětluje, proč je Senát důležitější než kdy dřív, Boris Šťastný za Motoristy oznámí, že strana možná nasadí jednoho kandidáta. Možná. A možná ani to ne. Letos se volí ve 27 obvodech, celá komora má 81 křesel. I kdyby ten jeden hypotetický motorista uspěl, je to politická aritmetika blížící se nule. Jenže Petr Macinka a jeho lidé to neprodávají jako prohru, prodávají to jako chytrý tah menší strany, která ví, kde má sílu. Otázka zní: ví to, nebo to jen říká, protože sílu nemá nikde?
Strategie, která se píše až po porážce
Každá slabost vypadá líp, když jí dáte jméno „taktika“. Motoristé tvrdí, že Senát prostě není jejich priorita a že energii přesměrovávají do komunálních voleb, hlavně do Prahy, Brna a Ostravy, kde v červnu představili své lídry. Zní to rozumně, dokud si člověk neuvědomí kontext. Macinka sám veřejně přiznal, že strana „nemá takovou sílu, aby kandidovala plošně“. To není strategická volba, to je kapacitní nouze přeložená do tiskové zprávy.
A nejde jen o Senát. V komunálu Motoristé mluví o kandidaturách v přibližně sedmdesáti obcích, což na první pohled nezní špatně, dokud to nesrovnáte s tím, že v Česku je přes šest tisíc obcí a že v Praze strana v roce 2022 získala 2,29 procenta. Sedmdesát obcí není plošná přítomnost, je to rozptýlená guerilla se třemi výkladními skříněmi.
Kdo vlastně rozbil vládní senátní ofenzivu
Bylo by neférové svalit všechno jen na Motoristy. Plán koordinovaného vládního postupu do Senátu ztroskotal především na ANO. Babišova strana chtěla obsadit vlastního kandidáta prakticky v každém obvodě a menším partnerům nabízela nanejvýš roli ochotného fanouška v publiku. Část kandidátů ANO dávala otevřeně najevo, že o společnou značku se SPD a Motoristy nestojí, odpor přicházel zevnitř, ne zvenčí.
Jenže právě tady se ukazuje průhlednost motoristického narativu. Když vám dominantní partner řekne, že vás nikde nepotřebuje, máte dvě možnosti: buď se vzepřete a postavíte vlastní kandidáty, nebo to přijmete a nazvete to „podporou koaličních partnerů“. Motoristé zvolili druhou cestu. To není zbabělost v klasickém slova smyslu, je to racionální kapitulace strany, která nemá čím bojovat. Ale prodávat kapitulaci jako ofenzivu vyžaduje jistou dávku drzosti.
Jeden kandidát a politická fikce senátního vlivu
Pojďme si tu aritmetiku rozepsat, protože čísla jsou nemilosrdná. V říjnu se volí 27 senátních obvodů. Opozice, tedy hlavně ODS, STAN, KDU-ČSL a jejich spojenci, obhajuje 26 z těchto 27 křesel. Vládní koalice potřebovala maximálně koordinovaný útok, aby poměry v horní komoře vůbec pohnula. Místo toho dostala:
- ANO kandiduje skoro všude samo a odmítá společný postup.
- SPD sází na vlastní strategii s důrazem na lokální osobnosti.
- Motoristé zvažují jednoho kandidáta, jehož jméno ani neznáme.
I kdyby ten neznámý motorista na Vysočině, kde se letos volí v obvodech Pelhřimov a Žďár nad Sázavou, prošel až do Senátu, získá strana jedno křeslo z jedenaosmdesáti. Žádný senátní klub, žádnou vyjednávací páku, žádný vlastní hlas při klíčových hlasováních. Kdo v tom vidí „chytrou strategii“, vidí politickou fikci.
Co Motoristé skutečně kupují, a za co platí
Realisticky vzato, Motoristé nedělají senátní politiku. Dělají správu značky. Nekandidovat znamená neprohrát, a neprohrát znamená nedat médiím titulek „vládní strana propadla v Senátu“. V systému, kde většinové volby trestají malé a personálně mělké strany, je to logika, která dává smysl. Ale má svou cenu.
Bez vlastních senátorů nemají Motoristé v horní komoře žádnou stopu. Nepřímý vliv přes podporu kandidátů ANO je vliv závislý, odvolatelný, neviditelný. Strana mění samostatnost za loajalitu a doufá, že jí to vládní relevanci udrží. Je to sázka na to, že v české politice lze dlouhodobě přežívat bez vlastní kandidátské infrastruktury, jen na základě třinácti poslanců a mediální přítomnosti předsedy.
Možná to vyjde. Ale za čtyři roky existence Motoristé nevybudovali regionální personální hloubku, kterou většinové volby vyžadují. Značka vyrostla na sněmovní viditelnosti a sociálních sítích, ne na stovkách lokálních tváří. A právě to je důvod, proč dnes místo senátní kampaně čteme vysvětlení, proč senátní kampaň vlastně není potřeba.
Slabost zabalená do taktického slovníku zůstává slabostí. Jen líp voní.