Zdražit, nebo zdarma? MHD v Praze je nekonečné téma, chybí ale vůle udělat radikální změnu
Praha si jedenáct let nedokáže přiznat, že její roční lítačka za 3 650 Kč je politická fikce, která přežívá jen díky tomu, že se nikdo nechce stát tím, kdo ji zabije.
Obsah článku
Jedenáct let. Tak dlouho stojí cena ročního kuponu na místě, zatímco město každý rok nalije do veřejné dopravy 25 miliard korun a všichni kolem, politici, komentátoři, opozice i koalice, vedou tutéž debatu, jako by ji vedli poprvé. Od ledna 2026 Praha zdražila jednorázové jízdenky, turistům a příležitostným cestujícím naúčtovala víc, ale na rezidentský kupon si netroufla sáhnout. Výsledek? Město dál dotuje pravidelné cestující z rozpočtu, dál přenáší náklady na ty, kdo jezdí málo, a dál předstírá, že se něco řeší. Neřeší se nic. Řeší se volby.
Zmrazená cena jako politický úkryt
Roční kupon za 3 650 korun platí od poloviny roku 2015. Tehdy ho Praha dokonce zlevnila, a od té doby se ho nikdo neodvážil posunout ani o korunu. Mezitím inflace sežrala zhruba třetinu kupní síly, energie zdražily, mzdy řidičů rostly a DPP za rok 2025 přepravil téměř miliardu cestujících. Tržby z jízdného dosáhly 5,41 miliardy korun, meziročně o 177 milionů víc, ale ne proto, že by se kupon zdražil. Prostě víc lidí jezdí a víc turistů platí dražší jednorázové lístky.
Zmrazená cena kuponu není sociální politika. Je to úkryt. Kdo se za něj schová, nemusí voličům vysvětlovat, proč má metro a tramvaj stát víc. A v roce, kdy se volí do pražského zastupitelstva, je ten úkryt obzvlášť pohodlný.
Všichni mluví, nikdo nerozhoduje
Podívejme se na ten cirkus zblízka. Tomáš Portlík z ODS navrhuje skokové zdražení na zhruba 5 350 korun ročně. Petr Hlaváček ze STAN chce řešit mobilitu v balíku, lítačka plus parkování. Tereza Nislerová z Pirátů mluví o „budoucím posunu ceny“, což je elegantní způsob, jak říct „teď ne“. Adam Scheinherr z Prahy sobě kritizuje absenci systémového řešení, aniž by sám předložil finanční model. A Ondřej Prokop z ANO zdražení ročního kuponu rovnou odmítá s tím, že lidi je třeba motivovat, aby jezdili MHD.
Pět aktérů, pět směrů, nula rozhodnutí. To není pluralita názorů. To je kolektivní alibismus. Každý z nich ví, že 3 650 korun je anachronismus, ale žádný z nich nechce být ten, kdo voličům řekne pravdu: buď zaplatíte víc za kupon, nebo zaplatíte víc z daní, nebo budete mít horší dopravu. Čtvrtá možnost neexistuje.
Průhledný manévr se zdražením jednorázových jízdenek
Tarifní změna, kterou rada schválila v srpnu 2025 s účinností od ledna 2026, je učebnicový příklad polovičatého řešení. Třicetiminutová papírová jízdenka zdražila z 30 na 39 korun, devadesátiminutová z 40 na 50 korun. Město zároveň zvýhodnilo nákup přes aplikaci (36, respektive 46 korun) a tváří se, že tím modernizuje tarif. Ve skutečnosti udělalo jediné: přeneslo náklady na turisty a příležitostné cestující, tedy na ty, kdo nevolí v pražských komunálních volbách.
Je to laciný trik? Ano. Funguje? Krátkodobě ano, DPP vybere víc, město si oddychne. Ale systémově to neřeší vůbec nic. Praha dává do veřejné dopravy 25 miliard ročně. I kdyby se všech zhruba 542 tisíc nahraných dlouhodobých kupónů chovalo jako plnocenný roční kupon a město ho zdražilo o 1 350 korun, hrubý strop dodatečného příjmu by byl kolem 730 milionů. To je necelé tři procenta z toho, co Praha do systému lije. Řešení? Sotva.
Město, které neví, čím chce být
Skutečný problém Prahy není cena lístku. Je to neschopnost rozhodnout se, jaký model městské mobility chce. Existují v zásadě dvě cesty, a Praha odmítá zvolit kteroukoli z nich.
- Cesta první: Přiznat, že MHD je městská služba dotovaná z rozpočtu, a rezidentům ji nabídnout za symbolickou cenu nebo zdarma. To by vyžadovalo buď dramatické škrty jinde, nebo změnu rozpočtového určení daní, protože Praha obsluhuje denně statisíce mimopražských, kteří do jejího rozpočtu nepřispívají. Oficiální finanční model pro tuto variantu nikdo nepředložil.
- Cesta druhá: Poctivě nacenit mobilitu (kupon, parkování, vjezd do centra) a nechat uživatele platit reálnější podíl nákladů. To by vyžadovalo politickou odvahu, kterou v roce komunálních voleb nikdo nemá.
Místo toho Praha dělá to, co umí nejlíp: dílčí úpravy, sociální výjimky a symbolická gesta. Od srpna 2026 třeba obnovila zvýhodněný měsíční kupon za 165 korun pro lidi pobírající příspěvek na živobytí. Správný krok, ale zároveň důkaz, že město umí být štědré k úzké skupině a zároveň se vyhnout rozhodnutí o všech ostatních.
Pražská MHD není v krizi. Systém funguje, lidi jezdí, DPP je v zisku. Ale právě proto je ta nerozhodnost tak nebezpečná, protože absence krize je nejlepší výmluva, proč nic neměnit. A až krize přijde, bude pozdě na cokoli jiného než panické zdražení, které zaplatí ti, kdo se nejméně brání.