Že Petr Pavel hraje s opozicí? Spíš jí tím škodí. Opozice potřebuje vlastního lídra, ne prezidenta, který jí krade veřejný obraz
Prezident s 62% důvěrou dělá práci, kterou by měly dělat opoziční strany. A ty ho za to ještě chválí.
Obsah článku
Česká opozice si právě pěstuje nejpohodlnější alibi v novodobé politice: proč budovat vlastního lídra, když za nás bojuje Hrad? Je to politická fikce, která krátkodobě hřeje, ale dlouhodobě zabíjí každou šanci na skutečnou mocenskou alternativu. Petr Pavel není spojenec opozice. Je její náhražka. A náhražky nevyhrávají volby.
Prezident jako protivládní hrdina, kterého si nikdo neobjednal
Každý velký střet s Babišovou vládou za poslední půlrok nesl na svých bedrech jeden muž, a nebyl to žádný opoziční předseda. Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. Pavel označil Macinkovy SMS za pokus o vydírání. Pavel se stal tváří sporu o českou delegaci na summit NATO. A co udělala opozice? Přišla na Hrad a řekla: děkujeme, držíme vám palce. ODS přijala usnesení, že prezidenta „plně podporuje“. Piráti přišli do Sněmovny ve flanelových košilích jako demonstrativní gesto solidarity. Kupka na Hradě představoval výstupy stínové vlády, Rakušan tam řešil fungování Sněmovny a média veřejné služby. Místo aby opozice vedla vlastní bitvu, chodí na Hrad prosit o politickou koordinaci. To není strategie. To je kapitulace převlečená za státnickou odpovědnost.
Čísla, která opozici usvědčují z lenosti
Podívejme se na tvrdá data, protože ta nelžou tak elegantně jako tiskovky. Podle CVVM důvěřuje Pavlovi 62 % veřejnosti. Rakušanovi 38 %. Kupkovi 33 %. Pirátskému předsedovi Zdeňku Hřibovi pouhých 26 %. A teď si k tomu přidejte mediální dosah: hradní ročenka uvádí přes 75 500 článků o Pavlovi, 390 tiskových zpráv a 4,1 milionu zobrazení videa k Macinkovým SMS během jediného týdne. Kdo z opozičních předsedů se tomu byť jen přiblížil? Nikdo. Protivládní emoce se v očích veřejnosti personifikují do prezidenta, ne do člověka, který by za ně mohl nést volební odpovědnost. A právě tady je jádro problému. Pavel nemá kandidátku. Nemá program. Nemá koaliční potenciál. Má jen mikrofon a důvěru, kterou opozice neumí vyrobit sama.
Vládní rétorika jako průhledný manévr, který funguje
Ministr zahraničí Macinka opakovaně tvrdí, že se Pavel „pasuje do role lídra opozice“. Řekl to novinářům ve Sněmovně, zopakoval to Novinkám. Je to laciný trik, ale funguje dokonale. Proč? Protože personalizovat konflikt do osy Babiš versus Pavel je pro vládu pohodlnější než čelit reálné opoziční alternativě. Dokud nejostřejší protivládní signál nese prezident, ANO se nemusí bát žádného stranického vyzyvatele. Červnový MEDIAN ukazuje ANO na 34 %, ODS na 13 %, STAN na 12,5 %. Červencový STEM pro CNN Prima NEWS dává STAN 13,5 % a ODS 13 %. Dvě strany si vzájemně odsávají kyslík a žádná z nich nemá ani polovinu toho, co ANO. Kdo z toho těží nejvíc? Andrej Babiš, který může pohodlně sedět na třetině elektorátu a sledovat, jak se opozice schovává za hradní zdi.
Co musí opozice udělat, než bude pozdě
Pavel sám říká, že opozici nechce radit, jak si má vyrobit lídra. Říká, že „hlídá principy“. Budiž. Jenže hlídání principů není volební program. Opozice potřebuje tři věci a potřebuje je rychle. Za prvé: personifikovat konflikt do vlastního předsedy, ne do Hradu. Za druhé: přestat dělat z obrany institucí výhradně prezidentské téma a přetavit ji do stranické agendy. ODS udělala základní krok stínovou vládou, ale ta zatím působí spíš jako PR cvičení než jako skutečný mocenský nástroj. Za třetí: rozhodnout interní souboj STAN versus ODS. Dvě středně silné strany bez jasné hierarchie nejsou alternativa. Jsou to dvě verze téhož problému. Historická analogie se nabízí: když Miloš Zeman v roce 2013 jmenoval Rusnoka premiérem navzdory koaličním stranám, tehdejší opozice se taky neschovávala za prezidenta. Šla do předčasných voleb a vyhrála je. Měla totiž lídra. Měla Sobotku.
Devětadevadesát procent voličů SPOLU, STAN i Pirátů dnes důvěřuje Pavlovi. To není síla opozice. To je důkaz, že opozice žádnou vlastní sílu zatím nepotřebovala vyrobit. A přesně v tom je past, ze které se bez vlastní tváře nedostane.