Ze summitu přijel jako vítěz Pavel. Babiš je ponížený a zoufale hledá prezidentského protikandidáta
Andrej Babiš prohrál v Ankaře bitvu, kterou si sám vybral, a teď nemá ani plán B pro Hrad.
Obsah článku
Ankara odhalila něco, co česká politika dlouho tušila, ale nechtěla vyslovit nahlas: Babiš neumí být silný premiér, dokud na Hradě sedí člověk, kterého nedokáže ani obejít, ani přehlasovat, ani umlčet. Summit NATO měl být jeho scéna. Přijel jako vedoucí delegace, vystoupil na Severoatlantické radě, oznamoval miliardové navýšení obranného rozpočtu. Jenže vedle něj stál Petr Pavel, který tam podle Babišova scénáře vůbec neměl být. A právě to je celý příběh.
Prohra, která se nedá přetočit
Ústavní soud 24. června předběžným opatřením přikázal vládě, aby prezidentovi účast na summitu umožnila. Pavel pak v Ankaře absolvoval obě hlavní části jednání, panel Mnichovské bezpečnostní konference, schůzky s Markem Ruttem i Volodymyrem Zelenským. Tolik holá fakta. Všechno ostatní je politická interpretace, ale ta interpretace je zdrcující.
Babiš chtěl summit pod vládní kontrolou. Chtěl být tváří české bezpečnostní politiky na mezinárodním pódiu. Místo toho musel přihlížet, jak prezident jedná s jeho protějšky, sedí ve stejných sálech a působí jako přirozený aktér. Nejde o ponížení v protokolárním slova smyslu; nikdo Babišovi nesebral mikrofon. Je to ponížení strategické: celý manévr s vyloučením prezidenta z delegace se ukázal jako průhledný a neúčinný. Kdo chce vyhrát bitvu o reprezentaci, nesmí ji prohrát u soudu čtrnáct dní předem.
A pak přišla ta třešnička. Babiš po summitu natočil video, ve kterém tvrdil, že se ho blíže neurčení „partneři“ ptali, co tam Pavel vlastně dělá. Jména neuvedl. Důkaz nepředložil. Zůstal jen laciný trik pro domácí publikum, který mezinárodní rozměr summitu zredukoval na osobní stížnost.
Prezident bez soupeře
Proč je Ankara důležitější než pouhá protokolární hádka? Protože obnažila strukturální problém Babišovy vlády. Pavel není jen nepohodlný spolubydlící na ústavní mapě. Je to samostatné mocenské centrum s vlastní legitimitou, vlastní zahraniční sítí a vlastní veřejnou důvěrou. Podle březnového výzkumu STEM ho 67 % lidí hodnotí jako dobrého reprezentanta země v zahraničí. Babiš proti tomu nemůže postavit nic než funkci premiéra. A funkce nestačí, když vám chybí osobní autorita v bezpečnostních otázkách.
Tady se dostáváme k jádru věci, která by měla Babišovi působit bezesné noci. Pavel může v lednu 2028 kandidovat znovu. A vládní koalice ANO, SPD a Motoristů proti němu nemá nikoho. Doslova. Babiš na sněmu ANO řekl, že seriózní debata o společném kandidátovi začne až na začátku roku 2027. To není strategie. To je přiznání, že v létě 2026 nemá na stole ani užší seznam jmen, ani profil, ani hotové jméno.
Havlíček jako nejmenší zlo
Podívejme se na reálné možnosti vládního tábora. Data CVVM z ledna 2026 ukazují důvěru a nedůvěru klíčových figur:
- Havlíček: 44 % důvěra, relativně nejnižší nedůvěra z vládního okruhu
- Babiš: 43 % důvěra, ale polarizující profil
- Okamura: 30 % důvěra, 66 % nedůvěra
- Turek: 20 % důvěra, 70 % nedůvěra
- Macinka: 24 % důvěra, 60 % nedůvěra
Čísla mluví jasně. Okamura, Turek i Macinka narážejí na strop nedůvěry, který je pro prezidentské volby smrtelný. Havlíček je z tohoto okruhu nejprodejnější, ale i jeho profil je profil stranického politika bez bezpečnostní kredibility, bez zahraničního přesahu, bez příběhu, který by přesvědčil voliče za hranicí tvrdého jádra koalice. Babiš sám mluví o tom, že kandidát nemusí být politik ani straník. To zní jako otevřenost. Ve skutečnosti je to přiznání, že žádné stranické jméno nestačí.
Podle nás je tohle nejslabší místo celé Babišovy pozice. Ne Ankara. Ne Ústavní soud. Ale prostý fakt, že osmnáct měsíců před volbou nemá člověka, který by Pavlovi konkuroval v tom, co prezidentskou volbu rozhoduje: v kombinaci důvěry, autority a schopnosti oslovit víc než vlastní tábor.
Válka, která nemá vítěze, ale má favorita
Konflikt mezi Hradem a vládou se nezastaví. Koordinační schůzky nejvyšších ústavních činitelů se od ledna neobnovily. Prezident má právo účastnit se schůzí vlády, jmenovat a odvolávat ministry, vracet zákony, jmenovat soudce a ústavní soudce, členy bankovní rady ČNB. Případ Filipa Turka, kterého Pavel odmítl jmenovat ministrem, je živý precedent. A nebude poslední.
Vláda už sáhla k rozpočtovému tlaku: výdaje Kanceláře prezidenta klesly z 503 milionů v roce 2025 na 421 milionů v roce 2026. Ale ani finanční škrcení Pavla nezlomí. Nezlomí ho, protože jeho síla nestojí na rozpočtu Hradu, ale na tom, že dvě třetiny populace ho považují za dobrého reprezentanta země. A protože Babiš zatím nenašel nikoho, kdo by tuto rovnici změnil.
Ankara nebyla jen summit. Byla to generálka na rok 2028. A jeden z aktérů na ni přijel bez soupeře.