Zná Babiš své voliče? Zdá se, že ne, většina odmítá více peněz na obranu, Babiš v Ankaře slíbil opak
Andrej Babiš provozuje dvě zahraniční politiky najednou, a obě si navzájem protiřečí.
Obsah článku
V Ankaře premiér mluvil jazykem aliančního závazku, sliboval dvě procenta HDP na obranu a tvářil se jako spolehlivý spojenec. Jenže doma za ním stojí elektorát, jehož téměř šedesát procent nechce na armádu dávat ani korunu navíc a jehož dvě třetiny sní o jakési švýcarské neutralitě. To není drobný komunikační šum. To je politická schizofrenie řízená z jedné kanceláře.
Dva jazyky, jedna ústa
Nejpozoruhodnější na celé ankarské epizodě není to, co Babiš řekl, ale komu to řekl. Spojencům v NATO nabídl závazek, který jeho vlastní voliči odmítají. Před summitem vláda schválila mandát slibující snahu dosáhnout dvou procent HDP už letos; po summitu premiér přiznal, že to bude až 2027. Takže ani ten slib pro spojence nebyl úplně upřímný. A pro vlastní voliče? Ten nebyl upřímný vůbec.
Babišův manévr je průhledný jako skleněná zeď. V zahraničí prodává loajalitu, doma prodává komfort. Jenže obojí najednou nejde. Buď jste spojenec, který investuje do kolektivní bezpečnosti, nebo jste politik, který svým lidem slibuje, že se nic měnit nebude. Obojí současně je politická fikce.
Čísla, která premiér nečte, nebo číst nechce
Průzkum STEM/MARK pro Seznam Zprávy je v tomto ohledu nemilosrdný. 59 % voličů vládních stran je proti investování dalších peněz do obrany. A 69 % stejné skupiny volí pozici „ani na východ, ani na západ“. Jinými slovy: Babišův tábor nechce platit za bezpečnost a nechce se přiklánět k nikomu. Premiér přesto jede do Ankary a mluví o trajektorii k 3,5 % HDP do roku 2035. Koho tím vlastně zastupuje?
Řečnická otázka to je jen zdánlivě. Odpověď je prostá: zastupuje sám sebe a svou reputaci v očích západních lídrů. Mark Rutte ho v červnu veřejně jmenoval mezi státy, které mohou spadnout pod dvě procenta. Babiš tedy nejel do Ankary plnit vůli svých voličů. Jel tam hasit vlastní ostudné zařazení do skupiny opozdilců.
Neutralismus jako laciný trik
Nejnebezpečnější na celém rozporu není rozpočtová aritmetika. Je to neutralismus, který Babišův tábor živí a který premiér nikdy veřejně nerozporoval. Představa, že se Česko může tvářit jako Švýcarsko uprostřed Evropy, kde zuří válka za dvěma hranicemi, není geopolitická pozice. Je to sebeklam balený do volebních preferencí.
A právě tady je jádro problému. Babiš tento sebeklam nepojmenovává, protože ho potřebuje. Potřebuje voliče, kteří nechtějí platit za obranu, a zároveň potřebuje spojence, kteří věří, že platit bude. Je to hra na dvě šachovnice, kde na obou tahá různými figurkami. Jenže v momentě, kdy se obě partie potkají (a ony se potkají), zbude z toho jen rozpor, který nelze vysvětlit jinak než jako vědomou manipulaci dvou publik.
Cena za dvojí tvář
NATO po Česku nežádá slogany. Žádá to, čemu říká „věrohodná trajektorie“, tedy věrohodnou cestu k plnění závazků. Český podíl na společném financování aliance je 1,16 % a nesplnění dvouprocentního cíle neznamená automatickou ztrátu přístupu ke společným rozpočtům. Skutečná cena je reputační. A reputace se v alianci buduje roky, zatímco ničí se jedním summitem, kde premiér slíbí něco, co jeho vlastní voliči nepodpoří.
Opozice to ví a má v ruce použitelnou zbraň: 81 % jejích voličů vyšší výdaje na obranu podporuje. Babišovi to krátkodobě nemusí uškodit, jeho elektorát bezpečnostní témata příliš neřeší. Ale dlouhodobě staví sám sebe do pozice politika, kterému nelze věřit ani doma, ani venku.
Babiš své voliče nejspíš zná velmi dobře. Právě proto jim říká něco jiného než spojencům. A právě proto mu nelze věřit ani na jedné straně.