Zrádce Macinka asi zapomněl, s kým vládne. Ostrým prohlášením v Ankaře naštval Babiše i Okamuru
Koalice, která si postavila identitu na slibu „ani korunu na zbraně pro Ukrajinu“, právě ten slib tiše pohřbila. A pohřební řeč pronesl ministr, kterého si vybrala sama.
Obsah článku
Celá tahle ankarská epizoda je politická fikce nejvyššího řádu. Petr Macinka, ministr zahraničí a předseda Motoristů sobě, 7. července před odletem na summit NATO oznámil, že Česko přesměruje část rozpočtových peněz do programu PURL, tedy do mechanismu financujícího americké zbraně pro Ukrajinu. Ne humanitární balíčky, ne deky a generátory. Zbraně. A udělal to ve vládě, kde sedí ANO s mantrou „ať platí jiní“ a SPD s programem, který chce Ukrajině škrtat i poslední korunu. Buď je Macinka politický sebevrah, nebo je to nejprůhlednější manévr letošního roku.
Slib, který vydržel přesně půl roku
V lednu 2026 stál Andrej Babiš před kamerami a s veškerou vážností vysvětloval, že česká muniční iniciativa může pokračovat, ale bez koruny ze státního rozpočtu. Ať platí spojenci, ať platí kdokoli jiný, český daňový poplatník ne. Bylo to jasné, bylo to kategorické, bylo to přesně to, co chtěli slyšet voliči ANO i SPD. Půl roku nato jeho vlastní ministr oznámí pravý opak. Ne v nějakém kuloárovém šepotu, ale jako oficiální pozici České republiky na summitu NATO. A Babiš? Babiš krok nezastavil. Místo toho začal mluvit o „menší jednorázové částce“ a o tom, že je to „záležitost pana Macinky“. Jako by premiér neměl nad svým ministrem zahraničí žádnou pravomoc. Jako by vládní politiku dělal někdo jiný.
Průhledný trik s technickým jazykem
Nejpozoruhodnější na celém manévru není samotný obrat, ale způsob, jakým se ho koalice pokouší přebalit do neškodného obalu. Macinka mluví o „mandatorních projektech“ a „přesměrování existujících položek“. Babiš zdůrazňuje, že jde o jednorázovou a nižší částku. V rozpočtu MZV pro rok 2026 skutečně existuje položka na humanitární a stabilizační pomoc Ukrajině ve výši 165 milionů korun, z níž příspěvek do PURL nejspíš čerpá. Přesnou částku ovšem nikdo nezveřejnil. A právě v tom je ten laciný trik: když neřeknete kolik, nemůže vám nikdo spočítat, jak moc jste lhali. Jenže podstata se nezměnila. Peníze ze státního rozpočtu jdou na zbraně pro Ukrajinu. Přesně to, co mělo být nepřekročitelnou hranicí.
Okamura zuří, ale zůstává sedět
Tomio Okamura reagoval přesně podle scénáře. Zásadní nesouhlas, tvrzení, že věc nešla přes koaliční radu, požadavek na mimořádné jednání. Jaroslav Foldyna šel ještě dál a nahlas přemýšlel, jestli je SPD vůbec ještě součástí koalice. Silná slova. Ale jen slova. Protože SPD sedí ve vládě, která právě financuje to, proti čemu její volební program explicitně bojoval. A dokud z ní neodejde, nese za to spoluzodpovědnost, ať si říká, co chce. Pro voliče SPD je to jednoduchá aritmetika: vaše strana sedí u stolu, kde se rozhodlo poslat české peníze na zbraně pro Kyjev. Buď s tím souhlasila, nebo je tak slabá, že jí to ani neřekli. Obě varianty jsou pro stranu, která se prezentuje jako ochránce českých zájmů, devastující.
Macinka jako řízený nárazník
Zbývá otázka, kterou si klade každý, kdo sleduje českou politiku déle než jeden volební cyklus: udělal to Macinka sám, nebo dostal pokyn? Veřejně to nikdo nepotvrdí. Ale logika situace mluví jasně. Macinka krok prezentoval jako vědomé rozhodnutí, ne jako přeřeknutí. Babiš ho nezrušil, jen zmenšil a personalizoval. Prezident Pavel ho ocenil jako pozitivní signál. Celé to vypadá jako klasický politický manévr: nepopulární obrat provede někdo dostatečně postradatelný, premiér si nechá prostor pro odstup a koalice přežije s minimálními šrámy. Macinka není zrádce. Macinka je nárazník. A nárazníky se v české politice mění snadno.
Celá ankarská epizoda ukazuje jednu věc: v této koalici neplatí programové sliby, platí momentální kalkulace. Kdo věřil, že „ani korunu“ znamená ani korunu, dostal lekci. Stála přesně tolik, kolik Macinka odmítl prozradit.